Musím dnes do kostela, nebo nemusím? Nemusíš, ale můžeš. Příkaz povinné účasti zde není, ale je zde to, co můžeme nazvat povinností lásky. Skutečná láska k Bohu a ke všemu, co je věřícímu svaté, je úžasnou příležitostí. A tato láska je branou do věčného života.
Dnes budeme rozjímat o třech větách z Božího slova, která jsme vyslechli.
„Židé pozorně vyslechněte mou řeč“ (Sk 2, 14) – slavnostně promlouvá Petr. V jednom kostele kazatel mluvil o krásách velikonočního jara, když jeho zrak sklouzl na dva rozpustilé ministranty. Do medových slov zaznělo ostře: „Dávejte pozor!“Od té chvíle všichni v kostele pozorně naslouchali, kromě těch dvou, kterým byla tato slova určena.
Ženy běží se strachem a velkou radostí oznámit jeho vzkříšení učedníkům (srov. Mt 28, 8). Při včerejší nádherné procházce jsme se setkali se starou matkou a její stárnoucí dcerou. Dcera zasvětila svůj život – mimo jiné – tomu, aby byla stále krásná a krásnější, ale… Zub času neúprosně hlodá. Matka se svěřila s tím, že si na hřbitově přečetla, že její kamarád je už padesát roků po smrti. Povzdychla si: „Už padesát let, a přitom je to jako včera.“
Ženy běží se strachem a velkou radostí oznámit jeho vzkříšení učedníkům (srov. Mt 28, 8). Také nám se často stává, že máme zároveň velkou radost a přitom velký strach. Už jenom z toho, že tušíme, že pozemské radosti nemají většinou dlouhé trvání. Proto si je dnes mnozí s pomocí OPL (omamně psychotropní látky) prodlužují… Stejně přijde konec korunovaný navíc bolestmi hlavy.
Jeden z největších strachů, co prožíváme je strach ze smrti. O vigilii otec Marcel Javora – prudce nakažlivý svou celoživotní radostí z víry a ze života – řekl: „Tento Ježíš uložený do hrobu, protože je Bohem, Pán a Dárce života, nemohl skončit ve smrti. To smrt byla jeho zmrtvýchvstáním zlikvidována. Ne že by nás nepozřela, jistěže nás pozře všechny. Je to velryba, která má useknutý konec. Ona nás spolkne, ale nemůžeme v ní zůstat! Projdeme smrtí na druhou stranu a jsme ve věčnosti u Boha, kterou nám otevírá svou obětí. To slavíme. Každý z nás bude mrtvý, ale slavíme také, že každého z nás Bůh vzkřísí k životu. Na konci časů bude vzkříšeno a oslaveno naše tělo.“ A bude krásné, a ještě krásnější.
„Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě“ (Ž 16, 1). Dnes si připomínáme svatého Konráda. Jako sedmileté dítě tak toužil po přijímání Kristova Těla, že se mu tohoto privilegia v 19. století dostalo. Neptal se na povinnost, ale vroucně Krista miloval. V dospělosti toužil po samotě s Bohem, vstupuje do kapucínského kláštera, ale tam místo samoty dostává od představeného službu vrátného. K bráně – díky tomu, že klášter je u oblíbeného mariánského poutního místa Altöttingu – přicházejí každý den stovky poutníků s různými prosbami. Konrád 18 hodin denně slouží jako láskyplný, obětavý a trpělivý vrátný. Nikdy nepoužil slovo: „Moje.“ Své sestře napsal tato slova: „Mně se daří vždycky dobře. Jsem pořád šťastný a spokojený v Bohu. Přijímám všechno s díkem od milého nebeského Otce, ať bolest nebo radosti. On přece ví, co je pro nás nejlepší.“
Všemohoucí Otče, vyslyš nás, když v Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie, andělů a svatých, prosíme za všechny křesťany, ať svému křtu zůstanou věrni a žijí podle víry, kterou přijali. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.