Slova svatého evangelia podle Jana:
Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, který byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel k hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých. (Jan 20, 1– 9)

Marie Magdalská uviděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Na základě toho, co viděla, říká Petrovi a Janovi – „vzali Pána z hrobu.“
Oba muži běží ke hrobu a vstupují do něho – vidí, že tam Pán není. Čemu oba věří? To, co vidí na vlastní oči, potvrzuje to, co jim řekla Marie. Někdo vzal Pána z hrobu… Sám svatý Jan nám píše a vyznává: „Ještě nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.“ Víra v to, co viděli, a v to, co si na základě toho domýšleli – i když jim Pán Ježíš mnohokrát řekl, že bude zabit a že vstane z mrtvých – se změnila, až se osobně setkali se vzkříšeným Kristem.
Marie ve chvíli, kdy ji muž, kterého považovala za zahradníka, oslovuje jménem: „Marie.“
Apoštolové při Ježíšově příchodu do večeřadla. A potom, jak říká evangelista – dalších pět set lidí, kteří zmrtvýchvstalého viděli na vlastní oči.
Tito všichni se stali těmi, kteří už dva tisíce roků svědčí o své víře v Božího Syna, vítěze nad hříchem a nad smrtí.
Na základě jejich svědectví uvěřili nespočítatelné zástupy dalších lidí, mezi nimi zvláštním způsobem vynikají ti, kteří víru potvrdili obětí svého života – mučedníci. Mučedníci krvaví i nekrvaví. Všichni ti, kteří naplnili Ježíšův pokyn: „Vezmi svůj kříž a následuj mě.“
Toto poznání nás naplňuje vědomím, jak je víra v Boha – kvůli lidské slabosti a nedostatečnosti – křehká. Na druhé straně také vědomím, jak – díky Boží milosti – může být víra člověka pevná a silná. Všechno je možné tomu, kdo věří.
Jeden věřící otec šel o Velikonocích se svými dětmi na vycházku. Při pohledu z kopce řekl: „Tuto krásu stvořil Pán Bůh pro člověka.“ Sedmiletý synek řekl: „Nic nestvořil, protože Bůh neexistuje.“ – „Kdepak jsi to slyšel?“ – „Ve škole.“ – „ Kdopak ti to řekl?“ – „Martin.“ Otec si v duchu řekl, roky se snažím v dětech zasadit a pěstovat víru a potom stačí, aby jeden neznaboh řekl jednu větu a je to vše, úplně jinak. Víra je drahocenný poklad a nezasloužený dar. Na druhé straně si připomněl staré přísloví, z kterého vyplývá naděje: „Co v mládí zaseješ, ve stáří jako když najdeš.“
Po několikaletém období učení pro mnohé rodiče nastává čas mnoha desetiletí sepnutých rukou a modliteb za víru dětí a vnoučat. K tomu přidejme vědomi, že poklad víry nám dává vítěz. Aleluja!
Všemohoucí Otče, děkujeme ti za poklad VÍRY, NADĚJE A LÁSKY. Dej, ať v síle Ducha Svatého, na přímluvu Panny Marie, andělů a svatých tento poklad předáváme všem, které nám posíláš do našeho života. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.