Jak už to ve společenských vědách v dnešní době chodí, obecná shoda neexistuje. Ekonomie v tom není výjimkou, a tak dnes není problém najít ekonoma, který tvrdí, že se k blahobytu a funkční ekonomice propracujeme sofistikovaným systémem dotací z veřejných rozpočtů. Je to sice stejně věrohodné, jako vyprávění barona Prášila o tom, jak se z hluboké jámy vytáhl za límec, ale takových vzdělanců je evidentně například v Bruselu velmi mnoho.
Nicméně pomineme-li extrémy, existuje poměrně velká shoda ekonomů na tom, že cla v dlouhém období světové ekonomice spíše škodí, než prospívají. Pro růst blahobytu (tedy i zaměstnanosti a sociální úrovně, kvality školství a zdravotnictví atd.) totiž znamená volný světový obchod nejlepší uspořádání.
Každá země vyrábí to, co umí nejlépe (nejlevněji, nejkvalitněji) a vyváží to do zemí, které se soustředí na výrobu něčeho jiného. Důsledkem je světový trh, na kterém se většina statků a služeb díky konkurenci vyrábí co možná nejefektivnějším způsobem a za co nejnižší cenu. Přístup na světový trh znamená nejlepší rozvojovou pomoc chudším zemím, které v posledních desetiletích zaznamenaly ohromný vzestup životní úrovně. Počet lidí v extrémní chudobě od roku 1800 setrvale klesá a tento pokles se prudce zrychlil po roce 1950. Pokud ještě v roce 1966 žilo pod hranicí příjmu (reálné kupní síly) 2 USD na den 50 % světové populace, v roce 2017 to bylo jen 9%, a to navzdory velkému populačnímu růstu. Jinak řečeno, i když přibývaly miliardy lidí, počet nejchudších klesal nejen v procentech, ale i absolutně. Lidstvo díky uvolňujícímu se mezinárodnímu obchodu a z toho plynoucí dělby práce jako celek bohatlo. A tak se mohla finská firma Nokia, vyrábějící papír a pneumatiky, etablovat na trhu s elektronikou a v roce 2000 mít 30% podíl na trhu s mobilními telefony, nebo původně zemědělsky orientovaná Jižní Korea mohla vybudovat silný jaderný průmysl.
Pokud tedy světový obchod, přes náročnost konkurence, takto prospívá všem, nabízí se otázka, proč by tedy někdo zaváděl cla?
I zde existují určité racionální důvody. V krátkém období v konkrétní oblasti mohou cla či jiné bariéry dané zemi prospívat. Řada ekonomik například chránila svůj trh dovozními cly v době, kdy chtěla vybudovat svůj průmysl. Pokud by trh nebyl chráněn, konkurence zavedených průmyslových podniků ze zahraničí by neumožnila vybudování domácích průmyslových kapacit. Pokud trh cly chráněn byl, skutečně to bylo provázeno růstem průmyslové základny. Tak to bylo třeba v USA mezi roky 1861 – 1933, kdy měly USA cla podle některých zdrojů clo v průměru 50% na dovoz. (Podobně v Brně zaznamenal textilní průmysl velký rozkvět v době takzvané kontinentální blokády v letech 1806–1811, který díky výpadku konkurence z Velké Británie mohl obsadit další část uvolněného trhu. Po návratu konkurence a obnovení obchodu však byl vystaven obtížím.)
Pokud tedy USA zavádějí cla s cílem znovu posílit mizející průmyslovou základnu, zvýšit zaměstnanost a snížit závislost na jiných státech, pak je celkem pravděpodobné, že v tomto smyslu bude jejich politika úspěšná. Negativem bude pravděpodobně růst inflace a v USA i jinde ve světě přinejmenším zpomalení růstu životní úrovně, spojené s výhodami mezinárodního obchodu.
Pro nás může být důležitý ještě jeden aspekt dopadů cel. Mohli bychom se utěšovat tím, že cla jsou zaváděna jen naoko, jako základ pro vyjednávání. I to může být. Ale vzhledem k tomu, jak stupidní hospodářskou politiku prosazuje Brusel (umělé zdražování energií, omezování přístupu k úvěrům podle absurdních pravidel ESG, likvidace stabilních zdrojů energie a dotace pro nestabilní zdroje, ohromná administrativa, nesmyslné předpisy zvyšující náklady firem, přímé zákazy výroby (!) toho, co si trh žádá a mohutné subvencování toho, co trh odmítá), nepředpokládám velké ústupky ze strany USA. Když si Evropa úspěšně likviduje svoji ekonomiku, proč jim v tom ještě nepomoci a nezískat z toho nějaký prospěch pro sebe? Není asi nijak překvapivé, že řada evropských firem (nejen) exportujících do USA si spočítá, že je výhodnější přesunout výrobu tamtéž. Zbytek výroby, který se neexportuje do USA, se může přesunout do Číny, která staví jednu uhelnou elektrárnu za druhou, aby byla připravena uspokojit požadavky průmyslu vystěhovaného z Evropy. A tak celková instalovaná kapacita uhelných elektráren v EU, které se mají postupně odstavit, je 202 GW. Tato kapacita zhruba odpovídá nově stavěným uhelným elektrárnám v Číně mezi roky 2022-2024, kde se budovatelské úsilí směřující k výstavbě levných uhelných zdrojů energie zrychluje.
Cla jsou jen malý dílek ve skládačce velkých změn světového hospodářství. Stručně řečeno – kdo vydělá na hospodářské politice USA, je jasné. Kdo prodělá na hospodářské politice EU, je jasné také.