Chvala Ježíši Kristu!
Vážený pane Jaroslave!
Děkuji, že jste si vzpomněl na mě, na nás a na Ukrajinu.
Michajlo mi říká, že se o nás často zajímáte.
Je pravda, že válka na Ukrajině trvá již jedenáct let a v plném rozsahu tři roky. Málokdo z nás si myslel, že to vůbec začne, a pak jen málokdo věřil, že přežijeme. Ale přes všechno zlo a temnotu nás milující Bůh drží svou silou a milostí. Pán probudil srdce milionů starostlivých lidí, aby byli s naším lidem. A jsem vděčný, že vaše srdce, srdce vaší rodiny, srdce vašich rodičů Jaroslava a Ireny jsou také mezi těmi nelhostejnými – mezi těmi, kteří se učí trpělivě milovat. Myslím, že přesně před takovými časy Ježíš varoval své učedníky: „A protože se se značně rozmůže nepravost, ochladne u mnohých láska. Kdo však vytrvá do konce, bude spasen“ (Matouš 24, 12–13). Láska a soucit jsou nejdůležitější vlastnosti učedníků Ježíše Krista.
V této době, kdy končí třetí rok totální války proti mému lidu, vidím mnoho bolesti ze ztráty, vyčerpání, zklamání a lhostejnost. Tato rána, která krvácí již tři roky, je skutečnou výzvou pro existenci Ukrajiny a ukrajinského lidu. Moje zkušenost z okupace ukázala, že jde o úplné zničení a asimilaci mých lidí (právě v tuto chvíli je vyhlášen poplach a někde vybuchla ruská raketa nebo bomba). Bez nadsázky v tom cítím a vidím ďábelskou akci, která na nás útočí nejen zvenčí, ale i zevnitř se nás snaží dohnat k zoufalství, roztrhat, zničit.
V této situaci ožívá žalm 121: „Pozvedám své oči k horám: odkud přijde mi pomoc? Pomoc mi přichází od Hospodina, který učinil nebe i zemi. On nedopustí, aby tvá noha klopýtla! Nedříme ten, který tě chrání. Hleď, nespí ani nedřímá strážce Izraele.”
Čtu tato slova se slzami vděčnosti Bohu, v něhož vkládáme svou naději.
Není náhodou, že Jeho Svatost papež František letos vyhlašuje Rok naděje. Na Ukrajině se tato naděje rodí v temnotě. Tak jako Maria porodí Ježíška v temnotě jeskyně, tak i v naší temnotě mi Bůh dává milost a čest pozorovat narození Jeho naděje.
Jak říká svatý Pavel: „Kde se však rozmnožil hřích, v míře ještě ještě daleko štědřejší se ukázala milost. Jako tedy hřích projevoval svou vládu tím, že působil smrt, tak zase milost začala uplatňovat svou moc tím, že dávala ospravedlnění, které vede k věčnému životu skrze Ježíše Krista, našeho Pána“ (Řím 5, 20–21). Právě v přijetí Jeho milosti vidím zrození naděje pro ukrajinský lid, jehož jsem součástí a který tak miluji.
Už jsem vám říkal, že se snažím být přítomen s našimi bojovníky, obránci, s vdovami a s matkami padlých mužů a navštěvovat je. Když sloužím těmto lidem, modlím se takto: „Ježíši, nemám moc změnit okolnosti, nemohu utěšit, přivést zpět ztracené příbuzné, vrátit zničené nebo odcizené domovy, ale mohu být Tvým vozidlem – jsem Tvým oslíkem, nesu Tě tam, kde a s kým chceš být.” Ježíš tuto modlitbu slyší! Kolik obyčejných vojáků a velitelů otevřelo svá srdce, aby přijali Ježíše. Mnozí z nich byli ateisté, smáli se víře, Bohu, věřícím, mně a nyní mi Ježíš dal tu čest slyšet jejich první vyznání, dát jim eucharistického Ježíše a vidět, jak mění svůj život a oslavují Boha.
Jedním z nejvýraznějších příkladů je jednotka zdravotníků, která sloužila v jedné z nejtěžších oblastí doněcké fronty. Mají oddaného katolického velitele. Většina chlapců byla nevěřící a dokonce se jemu i těm, kteří přistupovali ke svátostem, posmívali. Jejich pozice byly během tří měsíců dvakrát zasaženy pětisetkilogramovými bombami, naposledy je zasáhly dvě bomby současně. Ano, jeden z nich byl středně těžce raněn a všichni utrpěli otřes mozku, ale žijí! Všichni byli dvakrát úplně zavalení, jejich prostory zničeny, ale ti chlapci žijí! Když jsem se s nimi setkal, říkali, že nechápou jakto, že nezemřeli, ale každý z nich ví a myslí na to, že jejich velitel se modlí růženec. Pouze tři z této jednotky ještě nezačali se zpovědí, ale už s velkou úctou poslouchají kázání a kladou otázky o Bohu a církvi.
Vdovy a matky zesnulých také nacházejí útěchu v Bohu, který jim otevírá nové obzory. Většina z nich nikdy nežila duchovním životem.
Díky Bohu za úžasný tým spolupracovníků, kteří pomáhají organizovat tuto službu.
Nemohu nezmínit naši mládež. Po deportaci jsem byl přidělen do farnosti v jednom městě. V té době (před dvěma lety) tu vůbec nebyli mladí lidé. Dnes nám Bůh dal úžasné společenství mládeže, čítající až třicet lidí. Ani oni, ani jejich rodiče předtím nebyli praktikujícími věřícími, byli pouze formálně pokřtěni. Od začátku jsem se vrhl na evangelizaci a službu. Této práce se ujaly i řeholní sestry. A od podzimu 2024 nám Bůh dal dva nově vysvěcené kněze a já jsem jim již tuto službu předal. S mládeží jsme měli letní evangelizační tábory, týdenní setkání, ale nejdůležitější byla pouť do Medjugorje. V této službě cítím okamžik kairos – Ježíš sám shromažďuje své děti.
Ve všech případech je přátelství nejdůležitějším nástrojem evangelizace a pastorační péče.
Nikdy bych si nepomyslel, že v těchto dramatických časech budu svědkem obrody Kristovy církve v nejateističtější oblasti Ukrajiny! Lidé se otevírají Bohu! Toto je skutečný Boží zázrak! Ježíš mi dal tu čest účastnit se Jeho velkých děl.
Nevím, co si pro mě Bůh přichystal v budoucnosti, ale chci být i nadále Jeho vozidlem.
Moji rodiče zůstali na okupovaném území. Měl jsem o ně velké obavy, ale díky Bohu, jsem s nimi v kontaktu.
Michajlo Vám říkal o mém bratrovi a jejich potřebách. Nemohu o něm psát, protože nechci, aby to nějak ublížilo našim rodičům.
Drahý pane Jaroslave, děkujeme Vám a Vaší rodině! Děkujeme za vaše otevřená srdce! Minulý rok jsem doufal, že se s vámi setkám, ale kvůli okolnostem, které jsem nemohl ovlivnit, to nebylo možné. Doufám, že nám Bůh dá tuto příležitost.
Boží požehnání Vám!
Váš vděčný bratr v Kristu
Pavlo