Do důchodu se netěším. Od vyhnání z ráje je tomu tak, že nejdřív jenom ležíme a jsme závislí na rodičích, potom se plazíme, běháme, skáčeme, už jenom chodíme, zase se plazíme, a nakonec ležíme více či méně závislí na svých dětech. Nevyhne se to v soft či hard formě nikomu a jenom blázen by se na tu poslední fázi těšil. Něco jiného je ten Boží plán s vlastním životem přijmout a přetavit ho v něco smysluplného, ale to už je na extra povídání.
Obecně lze říci, že finanční zajištění na stáří, jak je někdejší německý kancléř Bismarck vynalezl, je dobrý nápad. Tenkrát důchod stačil na studenou světničku a skývu chleba, dnes by měl zajistit důstojný život se vším všady. Aby tomu tak bylo i nadále, rozhodla se naše vláda systém důchodového zabezpečení upravit. Je to krok správným směrem, o jehož dílčích ustanoveních se necítím povolán polemizovat. O čem naopak psát mohu, jsou jisté reálie s odchodem do důchodu spojené.
1. Před lety mým vrstevníkům sociálnědemokratická vláda slibovala, že nejvyšší možný věk stanovený pro odchod do důchodu bude šedesát pět let. Dnes je to pro můj ročník o dva měsíce více a pro dnešní mladíky a mladice víc o dva roky. A to byl ke stanovení stropu pan ministr Jurečka dotlačen a dá se z toho vytušit, že by to do budoucna nemělo být číslo konečné. Vezmeme-li v potaz zprudka klesající porodnost a stále byť pozvolna se prodlužující věk dožití, je takový závěr z ekonomického hlediska nabíledni. Jenže právě jen z toho ekonomického.
Jako žáček jsem se ve škole učil jásavou, budovatelskou píseň, kde jsme zpívali o tom, že poručíme větru dešti, kdy má pršet a kdy vát. Dnes díky mylnému pocitu pramenícímu z mocného technologického pokroku mají mnozí dojem, že svými nápady můžeme měnit biologickou realitu. Na papíře nám klidně může vycházet, že pro stát bude optimální, budeme-li do důchodu odcházet v pětasedmdesáti letech. Realitu po takovém rozhodnutí si ani nechci představovat.
Už dnes je u mnoha profesí setrvání v pracovním procesu do stanovených šedesáti sedmi let iluzorní. Stačí si představit pokrývače na střeše, tesaře, kominíka, dělníka v třísměnném provozu. Ono ani řídit obec nebo podnik nemusí být pro každého šedesátníka snadné, s mentální kondicí na rozdíl od té fyzické dnešní medicína nic moc nenadělá.
2. Ruku v ruce s všeobjímající péčí moderního státu o občany takříkajíc od kolébky po hrob (tak pěkně se to zadlužování na úkor příštích generací ve volební kampani prodává) jde nekritické spoléhání občanů na stát. Přišla voda, státe, pomoz mi postavit dům na stejném místě. Moc jsem nepřemýšlela, koho si beru, státe, spolufinancuj samoživitelku. Opustil jsem rodinu a teď mi nemá kdo pomoci, státe, popřípadě obci, vyřeš to. Piju a kouřím, na talíři jitrnice střídá uzené, kilometr jsem ušel naposled předloni, je mi pětapadesát, sotva lezu, státe, starej se.
Dokud nezačne stát jednat hospodárně a účelně a lidé nevezmou odpovědnost za svůj život do vlastních rukou, lepší to nebude.
3. Logicky z toho plyne, že s narůstajícím věkem odchodu do důchodu bude přibývat invalidních důchodů, dlouhodobých pracovních neschopností a také postarších a prakticky neumístitelných klientů Úřadu práce. Průměrný věk dožití ve zdraví, tedy věk, po který nepotřebujete intenzivnější lékařskou péči, je dnes šedesát jedna let.
4. Velice správně je tomu tak, že odchod do důchodu je právem, a nikoliv povinností občana. Nejde tedy o žádné magické datum, které by dělilo lidský život na aktivní a pasivní etapu. I když je pochopitelné, že nemálo fyzicky či duševně vyčerpaných nebo nemocných občanů k tomuto datu vzhlíží. Dělat smysluplnou práci, která vás neničí, je radost. Proto by měli zaměstnavatelé i stát starším občanům vytvářet podmínky pro práci na zkrácený úvazek a takové náročnosti. které budou moci dostát. Je dobrou zprávou, že se tak už dnes mnohde děje.
5. Co se velmi opomíjí, je velký společenský přínos, který občané důchod pobírající vytvářejí. Pomoc s vnoučaty, zapojení do kulturních aktivit (divadlo, pěvecké sbory, spolky, psaní kronik), dobrovolnická péče o přírodu a mnohé další. Prostě všude tam, kde se zaměstnaným lidem času nedostává. Taková pomoc je pro společnost prostě k nezaplacení!