Úvod novoročního projevu byl působivý, ale psychologicky jej raději nebudu rozebírat: maličká postava prezidenta přichází sama prázdnými nádvořími Pražského hradu – prezident projde i pod ukrajinskou vlajkou, která vlaje na jednom ze stožárů, zataví se na prvním nádvoří u řečnického pultíku bez papíru, a odtud začne mluvit k národu, který je jakoby před hradem...

Slyšel jsem už dopředu nějaké úvahy, čemu že se bude prezident ve své řeči věnovat – ale nikdo z těch proroků nepředpokládal, že jedním z hlavních bodů jeho novoročního projevu bude situace lidí na znevýhodněných územích; ti představují, jak prezident připomněl, čtvrtinu občanů našeho státu. Ne všichni žijí v bídě, ale všech se situace v jejich regionu dotýká, hledání dobrého bydlení, hledání dobré práce, lékaře a školy pro děti. Faktem je, že se na ně zapomíná (ani premiér ve svém vánočním projevu si na ně nevzpomněl), o to důležitější je příslib Petra Pavla, adresovaný přímo těmto občanům, že se bude podle svých možností snažit přispět ke zlepšení jejich situace. Stát jako celek nemůže být úspěšný, když se nedaří dobře jeho nejslabším článkům.

Naproti tomu očekávatelné byly výzvy k jednotě a k vzájemnému naslouchání: byly však vysloveny bez frází a mimořádně naléhavě.

Není náhoda, že lidé, kteří stojí v čele dvou vládních stran, Petr Fiala a Markéta Pekarová Adamová, se nezávisle na sobě shodli na jedné charakteristice novoročního projevu: ano, skutečně to byl projev státnický. Vůbec, řekl bych, že vládní politici jsou v uvažování nad prezidentovým projevem svobodnější než představitelé opozice, kteří se, čert ví proč, ale je to tak, cítí povinováni najít důvody k odmítnutí prezidentových slov, ať už by řekl cokoli. Projev byl prý neosobní – kdyby byl více osobní (ale úplně neosobní přece nebyl!), vytkli by mu, že je příliš osobní; zazněla i výtka, že prezident není politik, že neprošel politickými funkcemi, takže politice snad jako nerozumí; kdyby projev byl političtější, vytkli by mu, že je politický. A hlavně jimvadí, že neodsoudil Petra Fialu a jeho vládu; za všechny problémy přece může Fiala a jeho vláda, a kdo to tak nevidí, je škůdce národa!

Jemně, ale zřetelně Petr Pavel zopakoval svoji loňskou výzvu k přijetí eura – a některé občany, ale i politiky tím vytočil doběla (ale námitka, kterou jsem se dočetl na sociálních sítích, že prezident je jen „loutka v rukou pravice“, je už jen z tohoto důvodu absurdní: pravice, především ODS, ale potažmo i ostatní vládní strany přijetí evropské měny nijak neprosazují – a řekl bych, blokují...).

Vyslechli jsme projev hluboce optimistický, povzbudivý, byla to – jemná, ale zřetelná – výzva k vděčnosti. Nepatříme k zemím postiženým válkami a velkým utrpením. Jsou ekonomické oblasti, kde dlouhodobě zaostáváme, ale naše celková situace není špatná.

A byl to i projev varovný; varování před těmi, kdo záměrně šíří obavy, byla vyslovena zřetelně, stejně tak, jako s obavou nastíněná vize letošní kampaně před sněmovními volbami – plné překrucování pravdy a přímo lží. Zamrazilo mě, když prezident řekl, že dokonce i slovo mír se stalo předmětem „marketingového deformování“ – a připomněl, že on, jako člověk, který prošel válkami, ví, že každý člověk si přeje mír. A doufejme, že nikoli prorocké bylo i další zřetelné varování: je pochopitelné, že lidé „poptávají“ politiky, jejichž vlastností je rozhodnost, ale není-li rozhodnost provázena „uvážlivostí, rozumem a slušností, může to dopadnout špatně“.

A konečně, nesmím zapomenout, závěrečné přímé oslovení dětí, tedy nejmladších občanů státu; to bylo něco v prezidentském projevu opravdu neobvyklého – a bylo to velmi příjemné a milé.

Prezidenta Petra Pavla si vážím – a vidím důvody k tomu, abych si ho vážil stále víc.