Když bylo mému pradědečkovi čtyřiadvacet, odvážel ho vlak do války proti Srbsku. Dědovi bylo zrovna tolik, když ho povolali k obraně vlasti na hraniční čáru u Chebu. Táta se ve třiadvaceti na dovolené v Tatrách díval, jak pod horami defilují kolony ruských tanků. A já blbec podlehl mylné iluzi, že demokratickým převratem v roce 1989 mám vyhráno, že jsem na to vyzrál a z klobouku plného černých skleněnek si vytáhl tu bílou. Teď to začíná vypadat, že dříve, než dovrším horní věkovou hranici branné povinnosti, ještě stihnu narukovat na hranici, jen tentokrát ne u Chebu ale někde u Starého Hrozenkova. Moje zamyšlení může vyznít tak, že situaci zlehčuji. Ten odlehčený tón by čtenáře neměl mást, tu hrozbu vnímám smrtelně vážně.
Prezident Trump velmi razantně vstoupil do řešení války na Ukrajině. Něco takového svým expresivním způsobem sliboval již ve volební kampani a není se proto proč divit. Nad čím je třeba pozdvihnout obočí, když ne se rovnou začít bát, je nešťastný způsob, kterým tak učinil.A o tom, že se nemusí jednat o další úlet v řadě, svědčí i vystoupení ministra obrany Hegsetha či mediální výstupy ministra zahraničí Rubia. Zdá se (jsem upřímně rád, že to zatím nemusím konstatovat natvrdo), že Američané hodlají podmínky ukončení válečného konfliktu řešit bilaterálním jednáním s Ruskem, Ukrajinu konzultovat okrajově a s Evropou se bavit jen „ze slušnosti“ a přitom jí důsledně připomínat, že na svou obranu Evropa desetiletí kašlala a horné brambory z ohně za ni Spojené státy vytahovat nebudou. A při tom vyjednávání budou možná(!) k Rusku dosti velkorysí a v podstatě mu svým jednáním pootevřou dvířka vedoucí z mezinárodní izolace. Slovenský premiér Fico by se tak po kritice, kterou od svých evropských partnerů i politické opozice po zásluze sklidil, mohl se svou návštěvou Kremlu začít jevit jako svého druhu „předskokan“ americké politiky.
Jak se tedy věci mají a jak jsme dospěli do tohoto bodu?
Po útoku ruské armády na území Ukrajiny se Západ po počátečním lavírování rozhodl zavést sankce vůči Rusku a finančně i dodávkami vojenského materiálu Ukrajinu podporovat. Z obavy z reakce jaderné mocnosti, ale také díky vlastní vojenské slabosti a nepřipravenosti, bylo rozhodnuto se vojensky na území Ukrajiny přímo neangažovat.
Nevím, nakolik muselo být hned na začátku války vojenským expertům zřejmé, že tahle medicína zabrání nejhoršímu, ale pacienta nevyléčí. Jen jeho problém učiní chronickým a pomalu ubíjejícím. Dnes Rusko zvolna postupuje a Ukrajina krvácí na frontě i v zázemí, o hospodářských škodách nemluvě. Ano, krvácí i Rusko, ale to je evidentně připraveno ztráty unést.
Ukrajinský národ z principu nemůže tomuto stavu vzdorovat donekonečna. Nutně se blíží okamžik, kdy se to začne projevovat na bojišti nebo ve výrazné změně nálad v populaci. Je třeba přijít s řešením, které přinese změnu!
Ta řešení se nabízejí dvě. Za prvé již dříve odmítnutý přímý vstup Západu do války. Dnes je zřejmé, že o něčem takovém dnešní vedení USA neuvažuje (není ochotno poskytnout vojáky ani v rámci případné mírové mise) a evropské armády na to nemají síly. A za druhé vyjednání příměří, mírem to asi nazvat nelze.
Vyjednat podmínky, které by z pohledu Ukrajiny byly alespoň trochu přijatelné, nebude vůbec snadné. Rusko si je vědomo své převahy na bojišti i neutěšené situace na Ukrajině (ke které přispívá, seč může). Ví, že Evropu v podstatě nachytalo v nedbalkách, nevyzbrojenou a s populací, jejíž ochota se postavit se zbraní nepříteli je hodně mírně řečeno nevelká. A teď se Rusko z úst nejvyšších představitelů velmoci, ze které jediné má respekt, dozvídá, že ta si prsty v Evropě nijak zvlášť pálit nehodlá. V americkém vyjednávacím týmu by musel sedět génius, aby s těmito karty uhrál solidní výsledek. Je-li tomu skutečně tak, jak píši (pořád přesně nevíme, co si Trump s Putinem řekli a jak to Američané myslí), tak bych na místě ukrajinské delegace snad ani nestál o to, se takového jednání účastnit.
Podaří-li se Rusku zaprvé trvale uchvátit dobytá území (na nějaké řečičky o diplomatickém neuznání svrchovanosti Ruska nad tímto územím se nikdo v tom světě, který se tím zrodí, ohlížet nebude), zadruhé zabránit skutečnému vojenskému zajištění zbývajícího území Ukrajiny proti další agresi (tím nemyslím vágní deklarace nebo obdobu Minských dohod) a zatřetí vymanit se z mezinárodní izolace (opětovné přijetí do G8, zrušení sankcí), tak v podstatě vyhrálo. A jenom nevyléčitelný optimista nebo daleko spíše naivní blbec by věřil tomu, že u toho zůstane.
Upřímně, opravdu upřímně bych si přál, abych se mýlil téměř ve všem, co jsem právě napsal. Protože v opačném případě mi nezbývá než na místo amerického: „God bless America“ zvolat Bůh ochraňuj Pobaltí! A hned potom taky nás.