Ve věku sta let zemřel bývalý americký prezident James Earl Carter Jr. (který však s ještě větší důsledností než jiní Američané užíval – u nás by se řeklo – familiární formu svého jména Jimmy; i prezidentskou přísahu skládal jako Jimmy Carter). Úřad prezidenta zastával jen jedno období – od roku 1977 do roku 1981 (porazil Geralda Forda, bývalého viceprezidenta za Richarda Nixona, a prohrál s Ronaldem Reaganem).
Byl prezidentem v době, kdy pro nás, antikomunisticky smýšlející občany komunistického Československa, Spojené státy hodně znamenaly.
Měřeno promítnutím do mého života, vládl od mých 25 do mých 29 let. Sledoval jsem jeho politiku soustředěně a s velkým souhlasem. A ne pouze z československých sdělovacích prostředků; těm připadalo neodolatelně komické, že jeho původním povoláním bylo pěstování burských oříšků, a pořád nám to připomínaly… (Ovšem nejen rodinný peanut-growing business, jeho rodina se v jižanské Georgii věnovala i politice, prezidentův stejnojmenný otec byl kongresmanem za tento stát a on sám zde byl členem zákonodárného sboru a guvernérem.)
Hluboce věřící baptista Carter nikdy nevnímal lidská práva jako prázdnou floskuli, anebo dokonce jako obtíž. Řekl, že Spojené státy musejí být ve světě maják v dodržování lidských práv. Vždycky mi také připadalo, že pokud jde o povahu komunistických režimů, má jasno. Investoval do modernizace vysílačky Svobodná Evropa a prosadil bojkot moskevské olympiády po sovětské invazi do Afghánistánu. Když, už jako exprezident, navštívil po pádu železné opony Prahu, vyznal se ze svého obdivu k osobnosti Václava Havla.
Ale současně se vždy snažil o dohody a o mír. V roce 1979 podepsal s Leonidem Brežněvem ve Vídni odzbrojovací dohodu Salt II. A jeho vliv stál za mírovou smlouvou mezi Izraelem a Egyptem, která je i dnes jedním z mála pevných bodů ve zmatené situaci na Blízkém východě.
Nebyl to také – řečeno slovníkem komunistické propagandy – žádný „imperialista“: hned druhý den v úřadě amnestoval všechny, kdo se vyhýbali povolání do vietnamské války (kterou definitivně prohrál už jeho předchůdce v úřadu Gerald Ford). Sám ovšem v mládí sloužil na americké jaderné ponorce.
Vzdal se Panamského průplavu, který po složitých jednáních předal Panamě.
V domácí politice nebyl nijak zvlášť úspěšný, i když, například, zřídil federální Ministerstvo školství, které existuje dodnes (ale nynější prezident-elekt je chce zrušit). Hlavně však, ale v tom nebyl ani první, ani poslední, neuspěl se snahou zavést v USA všeobecné zdravotní pojištění.
Závěr Carterova mandátu poznamenal pád proamerického šáhova režimu v Íránu, obsazení americké ambasády revolučními bojůvkami, a především totální krach pokusu o osvobození amerických rukojmích v držení íránských Revolučních gard.
Ronald Reagan pak nad ním zvítězil zdrcujícím způsobem – ale, jak plyne i z dosud řečeného, v mnohém, zejména v zahraničí, pokračoval v jeho politice.
Exprezident je v USA důležitá národní instituce, v něčem podobná nevládnoucím členům královské rodiny v Británii. Prezidentem byl Jimmy Carter čtyři roky, ale exprezidentem čtyřicet let, nejdéle v americké historii. A své exprezidentství bohatě naplnil. Maloval a sportoval, psal nejen paměti, ale i verše a také knihy o víře. Cestoval po světě a snažil se zprostředkovat mezi znepřátelenými stranami v různých oblastech; v roce 2002 byly jeho mírové aktivity oceněny udělením Nobelovy ceny.
Ale jeho prioritou číslo jedna byl program pořizování domů pro nejchudší Američany – a na budování těchto jednoduchých obydlí se podílel i vlastní fyzickou prací.
Slova politiků a veřejných činitelů z celého světa, která po jeho úmrtí zazněla na adresu Jimmyho Cartera, si byla velmi podobná. Všichni oceňovali, že to byl to člověk, který myslel víc na druhé než na sebe, obhájce lidských práv a inspirativní osobnost.