Byl to jeden z nejsmutnějších e-mailů, které jsem dostal v poslední době: obsahoval zprávu o ukončení činnosti politické strany Lidé PRO – a její závěrečné vyúčtování. (Všechny peníze strana získala od soukromých dárců, ani korunu z veřejných prostředků.)
„Nechceme se stát další malou stranou a riskovat tříštění politické scény,“ odůvodňuje zacinkání umíráčkem nad Lidé PRO, tímto politickým subjektem vlastně odštěpeným od spolku Milion chvilek pro demokracii, jeho zakladatel Mikuláš Minář. Jeho stanovisko je jistě správné – ale současně naprosto nešťastné a chybné.
Hned to vysvětlím.
Budeme kandidovat ve volbách do Poslanecké sněmovny jen tehdy, pokud sesbíráme 500 000 podpisů, nejméně však 100 000 do konce března, vyhlásil Minář. To byla zcela nereálná čísla – už jsem to napsal v jednom ze svých minulých komentářů: něco jiného je přijít anebo přijet (někdy i z velké dálky) na demonstraci na Letnou – a něco jiného je rozhodnout se, že svěřím řízení své země sice čistému a sympatickému, ale přece jen naprosto nezkušenému mladému muži.
Založit novou úspěšnou politickou stranu, to je (kromě revolučních chvil, jaké byly například v roce 1989 a začátkem devadesátých let) běh na velice dlouhou trať. Mikuláš Minář měl, když nesebral svůj půlmilion podpisů, od kandidatury ve volbách jistě upustit – ale neměl stranu rušit, nýbrž dál pokračovat v politické práci, pokusit se třeba o úspěch v příštích volbách do Senátu: Mikuláš Mínář sám  je tak mladý, že ještě do Senátu nesmí – ale takhle mladí jistě nejsou všichni členové Lidé PRO, strana by, kdyby se nezrušila, do Senátu kandidovat mohla, také by mohla podporovat nezávislé kandidáty – a klidně v příštích senátních volbách obsadit svými kandidáty všechny obvody, které budou k mání, kdyby se začalo s přípravou hned, ještě by to docela dobře stihlo. Nebo kandidovat v komunálních volbách, prostě postupně získávat zkušenosti i pozice…
Proč mu to nikdo neporadil?
Nevím, nechápu to.
Minář ve svém rozloučení cituje slova dvou svých největších sponzorů. Dušan Šenkypl: „Jsem přesvědčen, že jeden z důvodů neúspěchu je současná covidová situace, která nepřeje kontaktu mezi lidmi, tedy něčemu, v čem je Mikuláš Minář velmi silný. Zároveň vnímám jako velmi důležité to, že od počátku jasně komunikoval, že nechce být stranou na pomezí pěti procent. Bez jeho osobní garance bychom podporu neposkytli.“ No dobře, jistě ano, možná ano – ale o tom to není!
Václav Muchna (Y Soft Corporation): „Svého daru nelituji. Moje motivace byla a je podpořit vstup nových lidí do politiky, protože v tom spatřuji jediné východisko ze stávající situace; politika je opředena špatnou pověstí. Dobří lidé se bojí do politiky jít a dobří businessmani se bojí politiku financovat. To je špatně. Nezištná a transparentní podpora férové politiky a lidí, kteří se nebojí něco udělat pro svou zemi, byla správným rozhodnutím, které do budoucna pravděpodobně zopakuji.“ To je hezké, ale hlavně bylo třeba povzbudit Mikuláše Mináře, aby své jméno a své renomé, které získal, jen tak nezahodil! Aby se třeba i vrátil do spolku Milion chvilek pro demokracii a pokračoval tam, když nechce pokračovat v politické straně.
Minářova adieux znějí jako slova nešťastného milence, který se, ač nerad, musí rozloučit se svojí vyvolenou: „Protože jsme ukončili činnost, toto je poslední e-mail, který od nás dostanete. Dovolte mi prosím, abych Vám jménem celého Lidé PRO ještě jednou poděkoval za veškerou podporu a popřál Vám do dalšího života vše nejlepší. Lásku, zdraví, štěstí – a jednoho dne také normální vládu a normálního prezidenta. Ať se Vám daří.“
Houbeles, mladý muži! Přestaňte se loučit – a vraťte se k práci, kterou slušný člověk přece jen tak hned po prvním velkém neúspěchu neopouští!