Moje babička Marie Zvářalová se narodila 3. dubna 1932 v Nivnici manželům Anežce a Karlovi Skybovým jako nejstarší ze tří dětí. Po ní se narodila sestra Jarmila, výborná zpěvačka, a jako nejmladší bratr Karel, který byl profesionálním hudebníkem. Její maminka Anežka pocházela z rodu Bartkových ze Mlýna. Řádové sestry v Uherském Brodě ji naučily péct dorty a tuto dovednost předala i své dceři Marušce. Kromě sladkých dortů však byl Marii v životě určen těžký kříž.
Když jí bylo sedm let, vypukla druhá světová válka. Ve dvanácti letech přišla o tatínka a jako nejstarší ze sourozenců začala být své mamince oporou a předčasně tak dospěla, protože následovala jen práce a odříkání. Ale i při tom se Maruška zakoukala do pohledného muzikanta (křídlováka) z dechovky mladých Josefa Zvářala. Ten její lásku opětoval a oceňoval na ní především její ctnosti. Po svatbě se jim narodila dcera Marie a za dva roky na to dcera s Downovým syndromem Jarmila, o kterou se celý život s láskou doma starali. Kromě toho Marie krátce po svatbě přišla i o maminku. S manželem se měli rádi, a tak zvládali nejen tyto kříže, ale také život v komunismu, protože se nikdy nezřekli víry a podle svého svědomí žili doma i mimo domov. To jim oběma přineslo ztrátu zaměstnání a těžkou dřinu. Lepší podmínky přinesla paní Zvářalové až práce ve Sloku, Slováckých konzervárnách, pozdějším podniku Linea, kde měla skvělou pracovní partu a kamarádku Aničku. Podnik na ni pamatoval i v důchodovém věku s přáními i pozvánkami na setkání, což ji velmi těšilo.
S manželem spolu v životě vše těžké přestáli v téměř padesátiletém manželství až do Josefovy smrti v roce 1997. Marie Zvářalová byla poslední téměř tři roky upoutaná na lůžko a vzorně se o ni i o Jarušku starala její dcera Marie Kozáková s manželem Martinem a její vnučka Maruška. Z toho vidíte, že jméno Marie má v rodině tradici. A proč by ne, vždyť je to to nejkrásnější možné jméno s nejúžasnější patronkou – Pannou Marií!
Podobně jako Panna Maria byla moje babička skromná, tichá, pokorná a tím nejsprávnějším způsobem zbožná. Podobně jako Panna Maria dokázala v životě Bohu říkat fiat – staň se a podobně jako Panna Maria také v životě trpěla.
Babička mi dávala příklad svým životem, který pevně stál na základech Desatera a byl prodchnutý vírou a důvěrou v Boha a hlavně láskou k Němu a také láskou k lidem. Babička se vymykala slováckému naturelu – nikoho nikdy nepomluvila, mluvila málo, spíše naslouchala a pokud něco řekla, byla to slova hezká, laskavá a povzbudivá. To první dědictví, které mi babička dala, byl tedy příklad jejího života, který mi připadá jako úžasné duchovní umělecké dílo.
To druhé dědictví babičky byly její modlitby. Zejména modlitba svatého růžence. Babička nás všechny, především vnoučata a pravnoučata, provázela modlitbou a vyprošovala nám hojné milosti, požehnání a také zdraví duše i těla. Jsem přesvědčená o tom, že její modlitba byla majákem, který vyprošoval správný (Boží) směr naší životní cesty.
Babička je ten nejúžasnější a nejsvatější člověk, kterého jsem v životě poznala.
Pánu sloužila věrně, denně navštěvovala mše svaté a přijímala Krista v eucharistii, denně se modlila několik růženců, na věčnost odešla připravená a posílená svátostmi na Velikonoční pondělí, proto rodina na parte vybrala verš z písně z kancionálu č. 401: On život je a vzkříšení, své věrné nebem odmění.