V jedné modlitbě k Duchu Svatému stojí, černé na bílem, tato invokace: „Ty, který nemáš jména...“
Skutečně může být Bůh bez jména?Když se měl stát člověkem Boží Syn, druhá osoba v Trojici, Otci záleželo na tom, aby dostal jméno, lidské jméno.
A to jméno je pro nás posvátné, klaníme se mu, protože náš Pán je tak velice posvětil svým životem, svou smrtí a zmrtvýchvstáním. Ale nebylo to v jeho době jméno nijak výjimečné, bylo to jedno z jmen, která si Židé běžně dávali. Pán Ježíš neměl mít jméno, které by jej činilo nějak nápadným nebo výjimečným. Říkáme Kniha Sirachovcova, ale také bychom mohli říkat Kniha Ježíše Siracha – protože svatopisec se jmenoval Ježíš.
Ale předtím, před vtělením, neměl Pán Ježíš jméno? Písmo jej označuje slovem Logos – Jméno, jméno, které je Jméno.
Jako Bůh, když je člověkem otázán na své jméno, odpovídá: „Já Jsem, který Jsem.“
Pán Ježíš Otce nazývá Otec a učí nás, abychom i my říkali Bohu Otec, respektive,v přesnějším překladu, Tatínek. A je to jeho jméno.
V nebi neexistují mluvidla, hlasivky a patro a zuby, v nebi se neartikuluje jako tady na zemi. Ale to neznamená, že tam nejsou jména.
Duch Svatý má dvě jména: Duch a Svatý. Obě tato jména jej vystihují a plně charakterizují, oběma jménům se máme klanět a uctívat je. A je také Duch Boží a Duch Ježíšův, protože z Otce i Syna vychází.