V jednom svém fejetonu básník Jan Skácel, který nebyl věřící, ale v dětství chodil do náboženství – a nějakou stopu to v něm zanechalo – píše, jak, ryze turisticky, přišel do jakéhosi kostela spolu se svojí ženou, jež do náboženství vůbec nechodila, a jak ho šokovalo, když se žena před trojičním sousoším zeptala, co tam nahoře jako dělá ta slepice.
Ano, tolik povědomí o duchovních skutečnostech má v naší zemi ještě každý, aby věděl, že muž na kříži je Ježíš Kristus. I Boha jako vousatého starce většina lidí pozná; ale co tam nahoře dělá ta slepice?
Ano, můžeme se nad touto historkou pohoršovat, anebo se jí zasmát – což je myslím v tomto případě totožná reakce, můžeme i zvednout varovný prst, jak upadla u některých lidí znalost náboženství (nebo to brát jako nedostatek povědomí o kulturních a historických skutečnostech, jak to bral Jan Skácel).
Jenže oč jsme na tom my věřící ve skutečnosti líp než paní Skácelová? My víme, že to není slepice, nýbrž holubice. My víme, že právě „v tělesné podobě jako holubice“ (Luk 3, 22) sestoupil Duch Svatý na Pána Ježíše při křtu v Jordáně. Píší o tom všechna čtyři evangelia.
Přečtěme si z toho Janova (Jan 1, 32–34): „A Jan (Křtitel) vydal svědectví: Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a spočinul na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: Na koho uvidíš sestupovat Ducha a na něm spočinout, to je ten, který křtí Duchem Svatým. A já jsem to viděl a dosvědčuji: Toto je Syn Boží.“
Stačí si přečíst jen tyto tři verše, abychom si uvědomili, jak málo toho o Duchu Svatém víme (a těchto devět malých zamyšlení naše znalosti příliš nerozšířilo), jak málo máme duchovní skutečnosti promodlené a promeditované.
Co to je, že Duch Svatý na Pána Ježíše sestoupil – a zůstal? Co to je, že Ježíš „křtí Duchem Svatým“, když, jak víme, sám osobně nikoho nepokřtil a křtí až jeho jménem a také ve jménu Otce a Ducha Svatého jeho učedníci – to je církev? Co znamená, že po křtu v Jordánu uvedl Pána Ježíše na poušť právě Duch Svatý (Mk 1, 12)?
Ne, o Duchu Svatém nevíme skoro nic – jelikož se k němu nemodlíme.