Svatý Jakub nás ve svém listu velmi důrazně varuje před špatným užívání jazyka: „Když si někdo myslí, že je zbožný, ale přitom nedrží na uzdě svůj jazyk, klame sám sebe a jeho zbožnost nemá cenu“ (Jak 1, 26). „Jestliže někdo nechybuje v řeči, to už je člověk dokonalý, schopný držet na uzdě sebe celého. Když dáme koňům do huby uzdu, aby nás poslouchali, tím ovládneme i celé jejich tělo. A podívejte se na lodi: jsou tak velké a bývají hnány prudkými větry, a přece se nechají řídit maličkým kormidel tam, kam kormidelník chce. Tak jazyk je sice malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Hleďte, jak malý oheň, a jak velký les zapálí! I jazyk je oheň. Dovede způsobit kdejakou špatnost. Právě jazyk mezi našimi údy může poskvrnit celého člověka, zapaluje celý náš život, protože sám je zapalován peklem. Všechny druhy šelem, ptáků, plazů a mořských zvířat mohou být a jsou kroceny lidmi, avšak žádný člověk nestačí zkrotit jazyk. Je to zlo, které nedá pokoje, plné smrtonosného jedu. Jím velebíme Pána a Otce, a jím zlořečíme lidem, stvořeným k obrazu Božímu. Z jedněch a týchž úst vychází dobrořečení i zlořečení Moji bratři, tak to být nemá! Copak vydává pramen z téhož otvoru vodu sladkou i hořkou? Může, moji bratři, dávat fíkovník olivy a réva fíky? Ani slané zřídlo nemůže dávat vodu sladkou“ (Jak 3, 2 b–12).
Na jedné straně – kolik hříchů skrze náš jazyk spácháme, kolikrát jím Krista jidášsky zradíme – na straně druhé je to místo pro chválení Boha a vstup Pána Ježíše do našeho srdce při svatém přijímání.
Dva muži na hřbitově odklízeli odpady. Přišly tam dvě ženy, jedna vedla druhou, která měla tmavé brýle. Pozdravili se a vedená říká: „Jardu jsem poznala, ale toho druhého ne.“ On se představil a žena začala
plakat a říkala: „Vidíš, jak jsem dopadla. Na jedno oko jsem slepá, na druhé už skoro nevidím a podle lékařů zanedlouho oslepnu úplně.“ Jinak výmluvný a mnohomluvný muž ztratil řeč. Vzpomenul, jak
velmi těžkými zkouškami a kříži během svého života tato dobrá žena prošla, a teď ještě doživotní slepota.
Přát v této chvíli „Hlavně to zdravíčko, štěstíčko“ a podobně, to nejde. Přesto měl v srdci touhu tuto ženu povzbudit a potěšit – ale v té chvíli to nešlo. Co říkali Kristova matka, Jan a Magdaléna pod křížem? Nic.
Mlčeli a trpěli. Druhý den ráno muž dostal od milujícího Otce slova v článku Pavla Hoška: Jiřina Hošková (Cyrilometodějský kalendář 2023, s. 102). Autor vypráví o své mamince, která po životě plném velmi těžkých zkoušek nakonec úplně oslepla. Při jedné návštěvě jí položil otázku: „Mami, věříš ještě v Boha? Po tom všem?“ Maminka na něj upřela své nevidomé oči a skoro s úsměvem mu řekla: „Modlím se. A nikdy nejsem sama.“ Muž vzal kalendář a přečetl trpící ženě tento článek, aby ji povzbudil na její křížové cestě ke vzkříšení.
Všemohoucí věčný Otče, děkujeme Ti za všechno, co nám dáváš. V Duchu Svatém – na přímluvu Panny Marie, andělů a svatých – vyslyš nás, když prosíme o to, abychom tě svým jazykem nikdy nezradili, ale tebe vždy chválili a sebe i druhé povzbuzovali ke konání dobra – podle tvé svaté vůle.