Slova svatého evangelia podle Matouše (Mat 18, 21–35)
Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?” Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát. Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože dlužník neměl čím zaplatit, pán rozkázal ho prodat i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: 'Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím.' A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: 'Zaplať, co jsi dlužen!' Jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: 'Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to.' On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí. Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a pověděli to všechno svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: 'Ničemný služebníku! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?' A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh. Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte.”

„Odpuštění je podoba, kterou na sebe vzala láska, když jí bylo ukřivděno“ (Romano Guardini). „Když se rozhoří odpouštějící láska, i zraněné srdce může znovu ožít“ (Roger Schutz). Tyto dvě věty krásně komentují dnešní čtení. Zkus se nad nimi zamyslet!
Odpuštění plodí odpuštění, neodpuštění plodí neodpuštění. A neodpuštění plodí otroctví, uvěznění, peklo.
Přijaté odpuštění uvolňuje moji sílu odpustit druhému. Aneb – mohu odpustit svým viníkům, protože mám v sobě odpuštění Boží. A dokonce mám „přetékající hojnost“ odpouštějící síly – mně bylo odpuštěno deset tisíc hřiven, což je na dnešní peníze zhruba 300 miliónů korun, druhému mám odpustit jen sto denárů, což přibližně odpovédá 50 tisícům korun… Teoreticky je to jasné, prakticky to však zdaleka jasné není. Naopak. Vždyť není nám hned jasný první předpoklad, že totiž Bohu dlužíme tolik. Spíš se nám jeví opak – že druzí nám dluží 300 miliónů korun, ale my Bohu jen 50 tisíc korun! (A někteří dokonce mají za to, že Bohu nedluží vůbec nic, protože přece žijí poctivě, nezabíjí, nelžou, nekradou…).
Boží odpuštění nevnímáme, nevidíme – a proto pak máme tak velké potíže odpustit druhým.
Boží odpuštění nezakoušíme, zato však až příliš dobře prožíváme svůj vlastní pocit křivdy a uraženosti, dluh druhých vůči nám.
Pokud to takhle vnímáme, odkud čerpat sílu k odpuštění?
Onen špatný služebník z dnešního evangelia je odstrašujícím příkladem, že je možné přijmout, a přece nepřijmout velkorysé Boží odpuštění... On je přijal, ale fakticky nepřijal. Kdyby je přijal do důsledků, mávnutím ruky by odpustil svému spoluslužebníku těch „pár korun“ (ve srovnání s jeho dluhem). On to však neudělal. Tři sta miliónů korun na jedné straně – velikost našeho dluhu vůči Bohu a padesát tisíc korun na straně druhé – dluh druhých vůči nám. A to mluví za vše. Pane, smiluj se!
Všemohoucí, spravedlivý, milosrdný Otče – děkujeme za všechno, co nám dáváš, zvláště za tvoje odpouštění našich hříchů a trestů za ně. Vyslyš nás, když tě vedeni Duchem Svatým, na přímluvu Panny Marie, andělů a svatých, prosíme o to, abychom dělali to, co říkáme: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Skrze Krista našeho Pána. Amen.