Otče Jane, Jendo a Lucie, bratři a sestry, milé děti.
Tři myšlenky. První vychází z toho, že jeden z pánů farářů říkal: Když někdy někam přijdeš, tak je třeba se představit! A tak jsem si dal pro dnešní den předsevzetí, že vám představím pana ženicha, možná trošku jinak, než ho znáte. Vidím, že ženich se vyděsil, správná reakce. Takže Jenda. Narodil se v roce Velkého Jubilea, čili už to předznamenávalo, že je velkým darem. Nejen pro rodiče, ale pro nás pro všechny. Byl pokřtěn zvláštním jménem. Tuším, že tehdy – rodiče si to pamatují lépe – ještě nebyl jeho křestní patron svatořečený, byla to taková partyzánština. Ale dneska už svatořečený je, čili má patrona – svatého Jana XXIII. Nikdy z něj nebude svatý Jan Čtyřiadvacátý, bude pořád Janem Janečkem, ale má mocného patrona. Je to velká síla právě v této době, kdy mocní tohoto světa ničí krásu, lásku tohoto světa válkou, ty máš patrona, který byl vždycky nazýván papežem míru. Uchránil svět před třetí světovou válkou, to málokdo ví. No a svatba je v jubilejním roce, zase tady máme jubilejní – milostivý rok, tentokrát rok naděje. A nevěsta. Aby z toho nevěsta nevyšla naprázdno, když ji neznám jako Jeníka od kolíbky. Naše první setkání. Na nějaké svatbě to bylo, Jeník ukázal vedle sebe na sličnou slečnu a povídá: „To je Lucka. Když jsem viděl, jak se Lucka dívá na Jeníka, tak jsem si říkal: „Teď už je to jenom otázka času.“ A ten čas nyní nadešel.
Máme za sebou první myšlenku. Druhá myšlenka souvisí s tím, co si budete za chvíli slibovat. Asi před dvěma měsíci jsem vyslechl pěknou, vstřícnou řeč vůči manželství. Manželství, které není, jak tvrdí někteří současní ideologové, lidským konstruktem, výtvorem, projektem. Manželství je člověku, lidstvu Bohem daný dar. V kterémsi pořadu v televizi se moderátor zeptal jedné ženy: „Jak jste se poznala se svým manželem?“ A ona řekla, cituji: „Když jsme se poprvé uviděli, tak jsme se do sebe zamilovali a od té doby jsme se nepustili.“ Řekla něco, co bych přál vám dvěma, ale nejen vám dvěma, ale vám všem, kteří žijete v manželství. Ta žena v televizi ještě řekla: „Je mně líto lidí, kteří se vdávají a žení, a potom rozvádějí. Protože čím déle jsem žila se svým manželem, tím byl náš vztah hlubší a lepší.“ A dodala, že ji vždycky dojímá, když vidí dva staré lidi, jak jdou spolu parkem, nemluví, protože všechno vědí, ale drží se za ruce. A to je znamení toho, že se mají rádi. Vážení snoubenci, dnes vás asi bude brnět hlava ze všech těch přání – ale já vám přeji, abyste spolu spolu zestárli. Víte, ta láska, o které jsme slyšeli v Božím slově, v žalmu – ta vlastně stále roste.
A teď třetí myšlenka. Ta vyrostla z této fotografie – vám to ukážu, ostatním ne. Až si zarámujete svoje svatební foto, tak si možná vzpomenete na to, co vám teď řeknu. Když jsem psal dnešní promluvu, tak jsem se podíval na tuto fotku a viděl jsem tam dva mladé, krásné lidi – tak jak jste teď také vy krásní a mladí. Podotýkám, že když jsme tuto fotku kdesi našli, vlastní děti nás na ní nepoznaly. Myslely si, že je to někdo jiný. Napadlo mě, že bych k tomu měl říct jednu důležitou věc. A tu uvedu tím, že snem každého kazatele je, aby lidé dělali to, co jim říkáme – ale chraň vás Pán Bůh dělat to, co děláme! To řekl Pán Ježíš, to jsem nevymyslel já.
K tomu se traduje taková příhoda. Jeden učitel bohoslovců na jejich otázku „Otče, co máme kázat?“ odpověděl: „No, víte, máte dvě možnosti – budete říkal lidem to, co vám vnukne Duch Svatý, nebo jim budete říkat to, co vám slina na jazyk přinese.“ A protože bohoslovci jsou velmi kritičtí, tak potom už jejich učitel většinou sklízel hodnocení: „Zase mu slina něco na jazyk přinesla.“
Jedna z nejdůležitějších věcí, kterou si budete za chvíli slibovat na celý život, je ÚCTA. A víte, že při přípravě jsme probírali, co úcta je. A víte také to, že jsem říkal, že většina lidí neví, co to úcta je. A tak na závěr vám ocituji text z vševědoucně se tvářící se Wikipedie: „Úcta je trvalý vztah ocenění druhého, který se projevuje dobrovolným sebeomezení v jednání vůči němu, zejména ohleduplností, zdvořilostí, podporou a dary – “
Za chvilku si budete odevzdávat ten nejcennější dar – budete říkat: „Já se ti odevzdávám…“ Ten největší dar, který může člověk člověku dát –
Na rozdíl od sebeprosazování, které zdůrazňuje vlastní kvality a možnosti, vztah úcty vyzvedá kvality druhého, kterého si váží.
A teď lidovou moudrost k té úctě. Zažil jsem jednou situaci, kdy jeden takový ušláplý manžel pronesl přání: „Pepinko, prosím tě, mohla by ses ke mně chovat alespoň půl hodiny jako k cizímu?“
Takže, když se budeme k sobě chovat, zvláště v našich manželstvích, v našich rodinách tak, jak se chováme ke svým nadřízeným v práci, k cizím lidem, tak si myslím, že má naše manželství žít dál.
Nerozmysleli jste si to? Dobře, tak přistoupíme ke svatebnímu obřadu.