„Proklátý bok /.../, tato velká rána způsobená kopím, a bolestivé stopy po trnové koruně, které se často objevují ve vyobrazeních Nejsvětějšího srdce, jsou s touto úctou neodddělitelně spjaty. Vždyť při ní nazíráme Ježíšovu lásku, která byla s to vydat se až do krajnosti. Srdce Vzkříšeného si uchovává tato znamení naprostého sebedarování, což nás intenzivně zasahuje. Je tedy jaksi spontánní, že věřící člověk touží po tom, aby odpověděl nejen na tuto velkou lásku, ale také na bolest, kterou Kristus z velké lásky přijal a snášel,“ píše Svatý otec František ve své nové encyklice Dilexit nos (čl. 151). V následujících pěti článcích encykliky pak papež zpracovává teologii útěchy přinášené námi, věřícími, trpícímu Kristu (a to zejména podle encykliky Pia XI. Miserentissimus Redemptor z roku 1928). A posléze navazuje: „Nepotlačitelná touha přinést Kristu útěchu, která vychází z bolesti, když kontemplujeme to, co pro nás vytrpěl, je živena také upřímným uznáním našeho otroctví, závislostí, nedostatku radosti z víry, shánění zbytečných informací a vedle konkrétních hříchů také nesouladem našeho srdce s jeho láskou a jeho plánem. Tato zkušenost nás očišťuje, protože láska potřebuje být omývána slzami, jež nakonec vedou k tomu, že žízníme více po Bohu a jsme méně posedlí sebou samými“ (Dilexit nos, čl. 158).
Dále (v čl. 159) Svatý otec cituje svou vlastní homilii ze mše svěcení olejů (missa chrismatis) dne 28. března 2024: Není to „pocit viny, který nás vrhá na zem, není to výčitka, která nás ochromuje, ale je to blahodárný osten, který bodá uvnitř a uzdravuje, protože srdce, když vidí vlastní zlo a uzná, že je hříšné, otevírá se, přijímá působení Ducha Svatého, živou vodu, která jím otřásá, a dá vytrysknout slzám stékajícím po tváři /.../. Nejde o sebelítost, k níž jsme často pokoušeni. /.../ Slzy zkroušenosti ale znamenají, že vážně litujeme toho, že jsme hříchem zarmoutili Boha. Znamenají, že uznáváme, že jsme vždycky v červených číslech, a nikdy ne v černých /.../. Stejně jako kapky hloubí v kameni, tak se slzy pomalu zarývají do zatvrzelých srdcí. Tím jsme účastni zázraku smutku – dobrého smutku, který vede ke sladkosti (…). Zkroušenost není plodem naší práce, je to milost, která se vyprošuje v modlitbě.“
„Prosím proto,“ říká papež, „aby se nikdo nevysmíval projevům zbožné vroucnosti svatého věřícího Božího lidu, který se snaží svou lidovou zbožností Krista utěšit. A vybízím každého, aby se ptal sám sebe, zda v některých projevech této lásky, která chce utěšit Pána, není více racionality, více pravdy a více moudrosti než v chladných, odměřených, vypočítavých a minimalistických skutcích lásky, kterých jsme schopni, když se tváříme, že naše víra je uváženější, kultivovanější a zralejší“ (čl. 160).

Papež František, Dilexit nos. Encyklika o lidské a božské lásce Srdce Ježíše Krista ze dne 24. října 2024. Přeložila Jana Hovorková. Praha. Karmelitánské nakladatelství ve společnosti KatMedia 2025.