Čerstvý vzduch, jahody, máta a dobromysl, cibule, maliny a špenát. Zahrádka je moje radost. Ačkoli podezřívám neznámé pachatele, že mi tam ten plevel snad sází, odpočívám tu. Pokud si představujete odpočinek jako: 40 stupňů na slunci, ledová tříšť, všudypřítomný jemný písek a šumící moře, já ten názor nemám. Moje odpočívání je spíše aktivita. Třeba právě s kovovou lopatkou v ruce. 
Práce na zahrádce je zvláštní škola života. Hlava i duše se přepnou do jiného, jakoby naslouchajícího režimu. A to je právě ta chvíle, kdy se vynoří sem tam nějaká krásná myšlenka, nebo přirovnání. Třeba:
Plevele je mnohem víc, než mých rostlin. Pokud chci, aby mi na zahrádce rostly jen žádoucí rostliny, mám se co ohánět, jinak plevel rostlinky udusí. Je to krásná paralela s lidskou duší. Pokud ve svém srdci chci mít jen dobré vlastnosti, musím se snažit. Jakmile povolím, suverénně mě převálcují moje hříchy.
A další postřeh. Plevele se musím zbavit bezezbytku. Každý máme jinou techniku pletí, ale cíl zřejmě stejný. Chceme, aby se daný plevel v záhonku už neukázal, natož, aby se rozmnožil. Proto jej v zahrádce nesmíme nechat dlouho a hlavně vydolovat ho s celým kořenem. A jak je to s našimi neduhy? Pokud si na nějaký hřích zvykneme, zakoření a hluboko. Po čase v nás uzraje, rozsype svoje semínka a ta zaklíčí. Tak se naše srdce postupně, zvolna, ale jistě zaplevelí.
Krásné je, že máme svatou zpověď. Každý měsíc, nebo i častěji. Ježíš jako dobrý hospodář s naší pomocí a naším souhlasem, překope naši duši a pomůže nám vytrhat plevely hříchu. Nenechejme si vzít tuto milost a starejme se o naši duši se stejným úsilím jako o zahrádku. A pro dnešek končím, docházím k názoru: více hlíny, více zdraví…a nejen pro tělo.