Od určité chvíle (a papež historicky neanalyzuje, od kdy, ale teď tomu tak je) se trh, abych tak řek svými slovy, z řetězu utrh – a ve snaze zajistit odbyt „tíhne k vytváření nutkavého konzumistického mechanismu“ (článek 203 citované Františkovy encykliky).
Líbí se mi slovo „mechanismus“ užité v této souvislosti: instalujeme si pořád nové verze operačního systému – a ani už všichni nevěříme tomu, že ten nejnovější je opravdu nejlepší. Ale je nový. Člověk v určitém postavení nemůže mít model auta starší a levnější, než jaký mu určuje „mechanismus“. A přijde mi pokaždé spíš k lítosti než k smíchu, i když směšné to nepochybně taky je, když slyším, jak se chlapec nebo děvče v nějakém dalším callcentru diví, že něco, vzdor nutkavé výhodnosti, nejen nechci – ale leckdy ani pořádně nevím, o co se vlastně jedná a co bych s tím dělal...
Papež František soudobý konzumní styl označuje slovy „obsesní konzumismus“ (článek 203). Obsese je posedlost a posedlost, zvlášť hovoří-li o ní papež, je vážné slovo. Tento konzumismus „namlouvá všem, že jsou svobodní, dokud si zachovají domnělou svobodu konzumovat“, ačkoli ve skutečnosti má svobodu někdo jiný. Kdo? Očekávali byste, že papež řekne, že svobodu mají ti, kdo obsesivně nekonzumují? Ne, právě že ne – papež není v první řadě hlasatelem „dobrovolné skromnosti“ v materiálních věcech, jako některá ekologistická hnutí... V tom totiž jádro není. Skutečnou svobodu – a mluvíme tu stále o svobodě materiální, ne duchovní, jež je cosi jiného – „ve skutečnosti mají svobodu ti, kdo tvoří onu menšinu, která drží ekonomickou a finanční moc“. Bum!!! Svobodu má Babiš, Tykač, Bakala či Keller – ale ne já. I když s takovou hrdostí odmítám nabídky z callcenter...
„V tomto zmatku nenalezlo postmoderní lidstvo nové porozumění sobě samému, aby se mohlo zorientovat, a prožívá tento nedostatek identity s úzkostí,“ končí Svatý otec František 204. článek své Encykliky o péči o společný domov Laudato si´, „máme příliš mnoho prostředků k nemnohým a pokřiveným cílům.“