„V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách, vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu.“ Novéna před slavností Seslání Ducha Svatého se letos promítla do kalendáře tak, že šestý den si připomínáme Pannu Marii. Nejbližšího člověka, kterého Duch Svatý – kromě Pána Ježíše ovšem – tady na zemi měl; pro nikoho neznamenal Duch Svatý (jak o tom jednoznačně svědčí Písmo!) v jeho životě tolik, jako pro Marii – a to musejí uznat i ti, kdo by rádi, s dobrým úmyslem jistě, roli Panny Marie v dějinách spásy umenšili... Slavíme svátek Navštívení Panny Marie (svátek dvou mariánských modliteb – říkávám někdy). Oslavu události, při níž je v Lukášově evangeliu (1, 41) již podruhé zvěst o Duchu Svatém a o jeho působení. Připomínku setkání dvou svatých těhotných žen. Setkání, při němž Duch Svatý vnukl každé své myšlenky, Alžbětě slova pozdravu (1, 42–45), a Marii Magnificat (1, 46–55). Říkáme, že Duch Svatý je snoubenec Panny Marie, protože skrze něj na Marii sestoupila moc Nejvyššího a ona počala Ježíše (Lk 1, 35). Mohl by ji snad Duch po takovém spojení někdy, třeba jen na okamžik, opustit – a ona jeho? Mohla by Maria chybět při tom, když Ježíš seslal Svatého Ducha celé své církvi (Lk 2, 1–4)?