Je toho mnoho, co nás děsí. Domácí politika i zahraniční.Chapadla ruské propagandistické chobotnice, plížící se internetovými sociálními sítěmi do hlav stále většího počtu našich spoluobčanů. 12. dubna, na výročí letu Jurije Gagarina do vesmíru, zaznělo v OSN z úst ruského delegáta, že jeho země nevylučuje válku s USA – to nebyl vtip.
Ale přesto žijeme, stále ještě, na Ostrově blaženosti: u nás se neválčí, nikdo nás nebombarduje, zločinnost je malá, mafie, které u nás působí, zabíjejí jen vzácně – a většinou samy mezi sebou.
Extrémní výkyvy počasí a různá neštěstí, zima, horko, sucho, povodně, vichřice, zemětřesení, revoluce... to vše u nás taky bývá, ale tyto rány mají, až na výjimky, mírný průběh ve srovnání s tím, čím musejí procházet lidé v jiných částech světa.
Jsou u nás taky lidé extrémně chudí, tisíce dětí, které nemají ani na školní obědy – ale s těmi se prakticky nesetkáváme, vyloučili jsme je ze svého obzoru do lokalit, kterým říkáme vyloučené.
Myslím, že budeme na konci času muset z toho, jak si žijeme, skládat před Bohem účty; „vydat počet“, jak se pravilo ve starších překladech evangelií. Co jsme udělali dobrého? Co jsme komu udělali dobrého? K čemu jsme využili své ideální podmínky? Jen k nadávání? Mám představu, že u Posledního soudu, kde bude najednou vidět všechna sláva a bída světa a strasti i hrdinství každého člověka, nám andělé pustí k těmto obrázkům audiozáznam z Knihy života (v době, kdy se psalo Písmo, ještě nebyla elektronika, tak se říkalo kniha – ale nebude to kniha z papíru) všechno, na co jsme nadávali, na co jsme si stěžovali, za co jsme ani nepoděkovali... Ano, myslím si, že chybějící poděkování bude u Posledního soudu jeden z velkých hříchů. Pán Ježíš nám zopakuje slova „Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“, která řekl, když uzdravil deset malomocných, z nichž jenom jeden přišel, aby mu poděkoval (Luk 17, 18).