Jedenadvacáté století už je plnoleté: dovršilo 18 let... Je to náš čas.
Říkáme všichni, věřící i nevěřící, „jedenadvacáté století“ – a vlastně tím všichni uznáváme, že narození Krista Pána je zlomový moment, od kterého se počítají dějiny. A jeho opětovným příchodem dějiny skončí.
Jak je to dávno, co jsme se loučili s dvacátým stoletím a báli se, že počítače nezvládnou přechod z 99 na 00? Aspoň mně připadá, jako by to bylo včera. Ten, kdo se letos narodí, má, statisticky vzato, velmi dobrou šanci, že se dožije příštího století.
Ale – nechci nikoho děsit, nicméně se domnívám, že dvaadvacáté století už nebude. Že brzy přijde Pán Ježíš. Ne dnes nebo zítra, ale určitě už pozítří.
Já vím, skoro pořád někdo očekává konec světa a druhým příchodem Pána Ježíše si byla velká část křesťanů jistá už několikrát – ale nyní, aspoň mi to připadá, je těch znamení brzkého příchodu Ježíšova víc… Ovšem o tom dni a o té hodině neví nikdo, ani Syn – jenom Otec!
Jisté je jen to, že Pán přijde s velikou mocí a slávou, a to současně do všech míst na celém zakulaceném světě – a že každý, kdo ho zná, ho pozná.
Máme napřímit hlavu, protože nastane den našeho vysvobození. Ale současně to bude den hrůzy a příchodu Pána Ježíše budou předcházet těžké zkoušky – ty vlastně, domnívám se, teprve začínají. Písmo svaté hovoří o obojím, o slávě i hrůze.
A o tom, že Kristův příchod zastihne velkou většinu lidstva nepřipravenou. Pán přijde pro mnoho lidí nečekaně, jako zloděj: lidé se budou se ženit a vdávat, budou kupovat a prodávat, stavět a bourat domy, vydávat a rušit zákony, vyhrávat a prohrávat volby, udělovat si ceny, chodit na premiéry i na derniéry, když nastane konec dějin.
Dvě ženy budou mlít na mlýnku, říká Písmo, a jedna z nich bude vzata a druhá ponechána; dva byznysmeni si budou v tu chvíli podávat ruku ke kšeftu, jeden z nich bude vzat a druhý ponechán; dva manželé budou ležet v jedné posteli – jeden půjde s Pánem Ježíšem do nebe a druhý nikoliv.
Máme se snažit, aby naše lampy hořely.