Cítím se vinen, osobně, bolestně vinen, že jsem včas nepochopil význam prorockého činu sochaře Petra Váni (činu dobře promyšleného i promeditovaného) a vytrvaleji jsem se nemodlil – tentokrát byla Boží milost blízko a obnova mariánského sloupu, symbol, ne symbol, ale znak – gesto, čin obnovené evangelizace našeho národa už mohla pokračovat a do Vánoc být hotova. Do (letošních) Vánoc tedy hotova nebude... Nevymodlili jsme si to.
„Když mě se nelíbí, že je to taková partyzánština...,“ řekl mi jeden dobrý křesťan.
Jenže křesťanství nespočívá v tom, chodit vždycky včas do práce, mít splněny všechny své povinnosti a každý den vyžehlenou košili. Jistě – i to je dobře, ale není to celé křesťanství. Křesťanství není státní náboženství žádného státu na světě (kromě Vatikánu – což není skutečný stát, jenom symbolický). Vzorný křesťan a vzorný, poslušný občan, to nikdy nebylo totéž, tyto dvě množiny se nikdy na sto procent nepřekrývaly.
V různé, větší či menší, míře představoval důsledný život z víry vždycky disidentní postoj. I dnes.
I v dobách, kdy křesťanství bylo většinovým a oficiálním vyznáním, si lidé vytvářeli zmenšeniny a napodobeniny, aby nemuseli žít víru do důsledků – a těm, kdo jim důsledné následování Krista připomínali, ať slovem anebo příkladem, se bránili.
Tak je to a tak s tím Bůh počítá, od dědičného hříchu zde na zemi nemáme domov trvalý a žádný ráj bez chyby a vady tu není a nikdy zde nebude.
„Důrazně jsme vám zakázali učit o tom člověku – “ zlobila se velerada a izraelští starší, odpovědná a oficiální autorita tehdejší samosprávy izraelského národa pod správou Říma (srov. Sk 5, 28).
Ale apoštolové neposlechli. Zvěstování víry začalo, řečeno dnešním termínem, občanskou neposlušností. Partyzánštinou, chcete-li.