Jak říká britský spisovatel C. S. Lewis (kromě mnoha jiných děl také autor slavné knihy Rady zkušeného ďábla či Letopisů Narnie), křesťanské manželství je něco úplně jiného než manželství, jak mu rozumí lidé mimo křesťanství.

Zdůraznila bych, že křesťanské manželství nelze žít bez Boha; bez jeho pomoci se rozpadne.

Pater James Manjackal to začal říkat jako první, a po něm někteří další kněží: manželství je kousek ráje na světě, na světě, kde lidé od pádu do dědičného hříchu už nežijí v ráji.

A domnívám se, že to má i oporu v Písmu svatém.

Adam, člověk, dostal v ráji za úkol pojmenovat všechny tvory: „Bůh Jahve utvořil ze země rovněž všechna divoká zvířata a všechny nebeské ptáky a přivedl je k člověku, aby viděl, jak je pojmenuje: každý z nich měl nést jméno, jaké mu dá člověk. Člověk dal jména veškerému dobytku, nebeským ptákům, všem divokým zvířatům, ale pomocnici pro člověka, jež by se k němu hodila, nenašel“ (Gen 2, 19–20). Když pak Bůh stvořil a přivedl k Adamovi ženu, Adam zvolal: „Tentokrát je to kost z mých kostí a maso z mého masa! Bude se nazývat žena, ona totiž byla vzata z muže“ (Gen 2, 23). Toto bytost je jako já! Nedal jí jméno.

Třiadvacátý verš druhé kapitoly Druhé knihy Mojžíšovy je jeden z největších překladatelských oříšků v celém Písmu svatém: hebrejština tu má slovní hříčku – ale ve slově Božím nejsou hříčky, jde o význam: poukazuje se na podobnost mezi výrazy ´išša (žena) a ´íš (muž). Překladatelé, i čeští, s tím zápasí různě: Bible kralická zavádí slovo „mužatka“, dnes ovšem zcela nevhodné a jiným významem nadané; ekumenický překlad z druhé poloviny 20. století se odvážil k novotvaru „mužena“... A přečtěme si poznámku z českého překladu Jeruzalémské bible: „Nepokoušíme se převést tuto slovní hříčku do češtiny v textu, ale poznamenáváme, že z hlediska významu výpovědi by šlo vhodně postavit jako protějšek výrazu člověk novotvar člověčice. Vystihovalo by to smysl výroku Písma: rozdíl mezi mužem a ženou je pouze v pohlaví, jinak jsou ve všem totožní a vzájemně si rovní.“

Když první lidé padli do hříchu, zásadně se se – kromě všeho ostatního – změnila situace ve vztahu mezi mužem a ženou: „Tvá žádostivost tě bude pudit k tvému muži a on na bude nad tebou vládnout“ (Gen 3, 16b). Rozumějte: vládnout, určovat, jak moc se musíš sklonit, nebo povyskočit – a ty budeš poslouchat.

A nejen to! Vždycky mne zamrazí, když si přečtu, co se stalo potom: Adam „nazval svou ženu Eva...“ (Gen 3, 20). Teď také jí dal jméno! Je pryč jeho jasné poznání: ona je jako já. Hlubší rozkol a propast mezi mužem a ženou snad nelze ani vyjádřit, ani myslet: není jako já, je mi cizí. Je mi cizí, ale chci s ní sex. Chci z ní děti, ale nemá tutéž hodnotu jako já...

A teď, v této situaci, Bůh zachovává svou milostí situaci ráje v křesťanském manželství. Vzájemná rovnost v odlišnosti, kterou se doplňují, radost ze vzájemného společenství, vzájemná úcta a věrnost. Ne nadarmo je manželství svátost – je to totiž skutečně anomálie v lidské situaci po vyhnání z ráje. Ale není možné žít něco takového, nežijeme-li současně s Bohem a v Bohu.

Díky ti, Bože, za křesťanské manželství, i s jeho boji a námahami. Díky ti za to, že je pro nás tvoříš!