Rodiče své malé děti milují – berou je vážně, starají se o ně, jak by ne, všímají si jich, neunikne jim žádný pupínek na kůži, žádný projev nepřirozené únavy, změny nálady, žádná maličkost. Dali by za své děti život. Ale neberou je úplně vážně, neřídí se každým jejich slovem – vždyť děti často ani nevědí, co povídají, opakují třeba frázi, kterou někde slyšely, užívají slova, jejichž přesný smysl jim ani není znám – říká se tomu, že děti žvatlají. Dětské žvatlání (pokud ho není příliš mnoho) je pro rodiče příjemné, dítě se k nim obrací, vyjadřuje tak sounáležitost s nimi a svoji důvěru k nim, dětské žvatlání je výraz probouzející se, měnící se, vnímající dětské duše.
Většina našich modliteb je dětské žvatlání.
Opakujeme slova, jejichž význam ve skutečnosti často ani neznáme, říkáme fráze, které nemyslíme doslova a nemyslíme ani na jejich skutečný význam, říkáme slova, protože se tak říkají, ale myslíme to hezky, chceme se obracet k Bohu, chceme s ním mít společenství, proto se k němu modlíme – jenže Bůh nemůže brát každé naše slovo vážně, ale stejně je rád, že s ním trávíme čas, jsme s ním a on je s námi... Bůh nebere vždycky vážně slova, která pronášíme ústy, ale čte v našem srdci a bere velmi vážně každé slovo, které je tam napsáno.
Je to dost hrozný a velmi vážný příběh, vyslechněme jej a zamysleme se nad ním. Znám jednu ženu, která se modlí velmi mnoho a velmi opravdově, nežvatlá. Ve společenství, kam chodila, vynechávala v jedné z modliteb slova: „Nabízím se Ti, Pane, jako oběť za tvé kněze...“. Namítala, že se to nemůže upřímně modlit, ale ostatní se na ni za to zlobili. Tak se jednou pomodlila tuto modlitbu i s onou větou o oběti: téměř vzápětí dostala hrozné bolesti a trpěla déle než hodinu. „Ne, na tohle já opravdu nemám dary jako páter Pio,“ řekla potom, „takové utrpení už nechci znova prožít...“ Už nikdy nevyslovila slova o tom, že se nabízí Pánu jako oběť.