Milí čtenáři Skleněného kostela, dnes (5. února 2017) je první výročí tragické smrti minoritského kněze otce Roberta Mayera. Otec Robert se hluboce zaryl do mého srdce, proto jsem se rozhodla se s Vámi podělit o své vzpomínky.
Před rokem jsem si prohlížela Facebook a narazila zde na zprávu, že otec Robert utrpěl vážný úraz, je v komatu a máme se za něj modlit. Otci Robertovi bylo pouhých 42 let a pro všechny, kdo jej znali, to byl naprostý šok, a to nejen kvůli otcově nízkému věku. Otec Robert byl naprosto mimořádný kněz – ve svém mladém věku překvapoval svou zralostí a moudrostí. Všechny si nás získával svou radostností a pokojem v srdci, skutečně mimořádnou vlídností, zájmem o druhé, obětavostí. Nad to všechno byl v tom nejlepším slova smyslu – normální. Všechny tyto vlastnosti pramenily z pevně ukotveného, živého a intenzivního vztahu k Bohu. Otec neměl moc v oblibě studium. Teologickou fakultu zřejmě udělal „o prsa“, ale byl to člověk velice moudrý, od něhož by se mnozí učení kněží-intelektuálové mohli učit, co je důležité
A teď už osobní vzpomínka. S otcem Robertem jsem se poprvé setkala ještě jako s mladičkým (asi) novicem někdy v 97. roce u minoritů v Opavě-Kylešovicích, kde jsem zpívala při příležitosti svěcení oltáře. Dle mé tehdejší optiky to byl šohaj jak malovačka s iskrným pohledem a nějak se mi do toho klášterního prostředí nehodil. Po nějaké době jsem otce potkala na mši svaté u minoritů v Brně, kam mě zavála studia a on tehdy už také působil v této moravské metropoli. Seděly jsem s kamarádkou vzadu v lavici a on vybíral do zvonečka. My jsme obě měly dobré hlasy, a tak otec při tom vybírání na nás myslím mrknul a řekl: „Já si říkám, kdo tady tak kůrásně zpívá a to jste vy!“ A tehdy jsem si zas pomyslela: „Chlapče, chlapče, co ty tady v tom klášteře děláš, šak sa sem vůbec nehodíš! No ale šak uvidíš, uvidíš...“ Tak nějak shovívavě a povýšeně jsem si to pro sebe pravila.
Čas plynul a já se mezi tím vdala a porodila dvě děti. Přišly problémy a krize, a tak jsem se obrátila na otce karmelitány, zda by pro mě mohli vybrat duchovního vůdce. Hodní otcové karmelitáni včetně otce Vojtěcha Kodeta dali hlavy dohromady a doporučili mi otce Roberta Mayera – že je sice mladý, ale velice šikovný. A tak jsem se vypravila k minoritům. Jaké bylo ale moje překvapení, že ten doporučovaný otec Robert je ten mladý šohaj Robertek, co jsem ho viděla jako novice v Opavě. Opět jsem byla v šoku. Nejen že ze řádu neodešel, ale stal se z něj kněz, a to vynikající kněz – když mi dokonce taková kapacita jako otec Vojtěch Kodet otce Roberta ze všech brněnských kněží vybral...
Moc jsem se bála, že mě otec Robert odmítne, například pro velkou vytíženost, ale to by nesměl být otec Robert. Hned se ochotně stal mým duchovním vůdcem a domluvili jsme si první sezení. Hned jsem mu v zoufalství vyklopila všechna svá trápení, a zatímco já byla na zhroucení, otec Robert všechny mé výlevy komentoval s úsměvem od ucha k uchu slovy: „Jasně, jasně, výborně.“ A nakonec řekl, že to pořešíme modlitbou za uzdravení minulosti. Byla jsem z toho zase v šoku. Doma jsem o tom referovala manželovi a ten mi s klidem řekl, že doktor se přece také nehroutí, když mu přivezou havárku. Tak jsem si říkala, že vše jde dobře. Následovala modlitba za uzdravení minulosti, kam byla přizvána i řádová sestřička. Byl to velký zážitek. Posmrkala jsem tam skoro krabici klášterních papírových kapesníčků. Na závěr mi otec Robert řekl, ať ten den už jen odpočívám. Opravdu jsem se cítila, jako bych poskládala několik metráků uhlí.
Vždy, když jsem se potřebovala sejít, otec byl ochotný. Jednou jsem například zrovna byla v centru města, poblíž minoritského kláštera, chvíli pryč od miminka hlídaného doma. Když jsem zavolala, že jsem blízko, zda bych se nemohla stavit, otec Robert mě hned přijal, přestože jsme nebyli domluvení. Jako duchovní vůdce se moc nechoval, protože mi skoro nedával žádné rady, spíše mě duchovně doprovázel, povzbuzoval mě, těšil, podpíral…
Jednou jsem doma dělala pořádek v dokladech a vypadl na mě obrázek Božího milosrdenství. Byl to primiční obrázek z otcova svěcení. Nevím, jak se ke mně dostal, protože jsem tam tehdy nebyla. Dole jsem přečetla text: „Bože, žehnej mým milovaným rodičům, sestře, bratrovi, stařence, dědovi, celé rodině, spolubratřím z řádu, přátelům, známým a všem, k nimž mě pošleš.“ To mě zase dostalo…
Po jedné duchovní obnově (nikoliv s otcem Robertem) jsem byla v euforii. Po jejím skončení jsem potkala otce Roberta a celá rozradostněná mu říkala, že už ho nepotřebuju, že je všecko super. A on hned jak sluníčko: „No výborně!“
Když otec utrpěl tragickou nehodu, několik dní ležel v nemocnici v Brně-Bohunicích, kam prý telefonovaly denně desítky lidí poptat se na jeho stav. Personál byl z toho úplně vyvedený z míry. V pátek 5. února jsem to už v práci nevydržela a utíkala na adoraci k minoritům. Během této adorace jsme se dozvěděli aktuální informaci, že srdce otce Roberta dotlouklo. Všichni jsem plakali…
Na pohřbu otce Roberta kostel praskal ve švech. Zúčastnili se lidé všech věkových kategorií. Když říkali, abychom udělali uličku, tak jsem se musela smát. To opravdu nebylo možné, jak tam stála hlava na hlavě.
V současné době je ke koupi kniha Děcka, valíme do nebe, která je vzpomínkou na otce Roberta. Knihu vřele doporučuji. Je to pohlazení pro duši. Nejen z množství lidí na pohřbu, ale i z knihy se člověk teprve dozví, jak mnoho aktivit otec Robert měl a kolika lidem pomáhal. Přitom každý se s ním cítil jako jedinečný… Cítím to stejně jako otec biskup Pavel Posád: „Setkání s otce Robertem pro mě bylo jako bych přišel do oázy.“ Člověk se s ním cítil tak milovaný, tak přijímaný… Přestože jsem se s otcem Robertem setkala možná dohromady pětkrát, zanechal v mém srdci hluboký zářez. Tak strašně mi chybí. Vím, že už mu nemůžu zavolat a zajít za ním, že už se nade mou nepomodlí a neobejme mě. S otcem Robertem jsem se vždy cítila jako v Boží náruči.
Milý otče Roberte, odpočívajte v pokoji, sprchujte sa v té spršce Božího milosrdenství, jak jste o tom sám říkal, držte nám tam místo, a než sa zas setkáme, přimlůvajte sa za nás!