Velikonoční obřady (od čtvrtka do soboty) jsem letos prožil v jedné, nejmenované, farnosti v pohraničí.
Přiznám se, že mám v hlavě nějak zakódovanou bývalou etnickou hranici mezi Čechy a Němci a území Sudet se – při cestách služebních i osobních – spíše vyhýbám... Kdo trochu zná dnešní Sudety, ví dobře, že tamní obyvatelstvo se, při vší úctě, od původně českých oblastí dost liší: je zde podstatně víc sociálně slabších lidí, víc Romů, nic proti nim, víc „světských“. Víc lidí vykořeněných. A prakticky žádní tradičně zbožní lidé.
Nevím, jak se to tamnímu panu faráři podařilo, ale dokázal prolomit bariéru mezi posledními rezidui věřících ze sudetské populace a ostatními obyvateli. Složení farníků je stejné jako populační složení.
Především: kněz nesloužil sám; po celé triduum stáli po jeho boku ministranti, věkově od deseti do devatenácti let. Ke katedrální dokonalosti má možná jejich služba daleko, ale bylo vidět, že službou žijí, a to se dnes strašně málo vidí.
V kostele působí i sbor za doprovodu kytary, a nejen kytary.
Katechumeni! Ti mě dojali nejvíc! Svátost křtu na Bílou sobotu přijali urostlí chlapi s rukama jako lopaty i ženy ve středních letech, mladé dívky i jeden mladý muž; a devítileté děvčátko (které nedosáhlo na křtitelnici, a tak je táta zdvihl). Celkem dvanáct našich nových bratří a sester. Žádní křtěnci „z leknutí“ nebo na žádost babičky. Lidé, ze kterých sálala radost a většina měla v očích slzy. A já, tvrdý chlap, taky.
Na závěr všem pokřtěným osobně blahopřál celý kostel (asi tak dvě stě lidí).
Jak je něco takového v Sudetech možné?
Myslím, že:
1. pan farář je milý, prostě lidský. Umí se usmát, poděkovat, zapříst hovor, ale nepodbízí se;
2. ve farnosti je cítit veliká eucharistická úcta (přijímá se většinou vkleče, někteří přijímají vestoje a nikdo jim to nevyčítá, dvakrát do týdne se věřící střídají na celodenní adoraci); taky se zde pěstuje velká mariánská úcta;
3. prakticky denně se slouží mše svatá; o sobotách a nedělích je mší více, postupně ve všech (mnoha) filiálních kostelích;
4. ve středu a pátek odpoledne farnost mikrobusem sváží děti do klubu na faře, kde se děti vzdělávají, hrají si a poté je ve farní kapli mše svatá (tam jsem byl jen jednou, uprostřed vrtících se a švitořících dětí je to tedy zážitek :-);
5. fara umožňuje přespání, konají se tu různé akce po celý rok; na velké zahradě je adorační kaple, příležitostný obchůdek s literaturou, kurt na odbíjenou a místo pro hraní i posezení;
6. konají se fatimské dny, večeřadla a pan farář má, jak se zdá, velmi rád Medjugorje.
7. Modlí se korunka k Božímu milosrdenství.