Mnoho lidí, kteří s Pánem Bohem a jeho slovem nežijí svůj každodenní život, žijí po svém, si na Boha vzpomene si ve chvílích, kdy v jejich životě nastane krize, anebo když mají před sebou nějaké důležité rozhodnutí s osudovými důsledky. Teď by chtěli slyšet Boží radu.

Holá realita ovšem je, že ve velké většině případů je naše bezradnost, naše „radypotřebnost“ způsobena právě tím, že jsme na Pána Boha nehleděli a jeho přikázání jsme si nevšímali... Že jsme, jakoby, věděli víc než on.

Tak co teď? Jak se domoci Boží vůle? Jak se dostat k jeho hlasu? Bůh nemá telefonní číslo a nemá zákaznickou linku, kam by bylo možno zavolat – a slyšet jednoznačnou odpověď...

První, co napadne lidi ještě nějak zapojené do církevní tradice, do církevního života, je jít za knězem. To je jistě správné, protože kněží jsou Boží služebníci a jsou ustanoveni od Boha, aby vedli jeho lid.

Rada kněze se nám však nemusí líbit – rádi bychom „od Boha“ chtěli uslyšet cosi jiného – a tak využijeme skutečnost, že kněží je víc – a už zdaleka neplatí, že mají všichni, alespoň v zásadních věcech, stejný názor... Někteří lidé (a dělají to žel častěji ženy) dokážou obcházet kněze od jednoho ke druhému tak dlouho, až od někoho z nich uslyší to, co chtěli slyšet. A to je pak „Boží vůle“. Nebo si někdo udělá jakousi statistiku: tři kněží mi řekli, že ano – a jenom dva, že ne – takže...

Nebo se někdo obrátí na lidi, které považuje za duchovní autority. Svému příteli nebo kamarádovi mohu ostatně říci víc, než bych řekl knězi. Znám z vlastní skromné zkušenosti, jak je leckdy nepříjemné být takovouto „náhradní autoritou Boží“.

Podstatné je myslím hledání Boží vůle v kontextu: v řádu a v souvislostech celého slova Božího a celé církevní praxe, celého života s Bohem, každodenní modlitby, sebezáporu a poslušnosti v tisíci maličkostech, ve spoustě maličkostech každý den.

Tak, jak ho známe, tak, jak se on zjevoval v Ježíši Kristu v evangeliích, důsledný, ale ne fanatický, rozumný, ale nezávislý na úsudku lidí řídících se jen hodnotami tohoto světa... A opět bych chtěl v tomto malém seriálu úvah citovat evangelického učitele Arthura W. Pinka: „Kdybychom se častěji zastavili a zeptali se sami sebe: – Povede toto k Boží slávě?, zadrželo by nás to od mnoha hříchů a bláhovostí i od jejich bolestných následků. /.../ I zde platí jednoduché a dostatečné pravidlo – cokoliv, pro co nemůžu Boha žádat o požehnání, je špatné.“

A závěrem: nebojme se vlastního poznání a vlastního rozhodnutí. Každý z nás je součást lidu Božího, na každého se vztahuje příslib, že nám Pán sešle – a už seslal, svého Svatého Ducha. A nebojme se někdy udělat i chybu: děláme je tak jako tak denně v menších věcech – a i v těch větších, když jeho vůli hledáme upřímně, náš nebeský Otec, protože nás má rád, nás nenechá bez pomoci; často dokáže zahladit i naše fatální omyly svým milosrdenstvím a mocí.