„Ondřej je dobré křestní jméno,“ řekla mi dcera. „A kdyby to byla holka, byla by to Maruška,“ dodala. „A teď ještě najít kmotra, který by se za Ondru opravdu modlil!“

Trochu mne to zasáhlo. Mám třináct nebo snad už patnáct kmotřenců. Uměl bych vůbec dát jejich jména dohromady? A modlím se za ně dost?
Tři bratři, moji vnuci: Matěj, Vojtěch, Ondřej. Nejstaršího s nejmladším dělí tři roky a čtyři měsíce, ten prostřední je přesně o dva roky starší než Ondra a oba se narodili 8. prosince, na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie. Snad i proto ta Maruška, která snad přijde příště.

Senomatskému náměstí kostel svatého Vavřince nevévodí. Hlavní dominantou je budova školy, postavená za císaře Františka Josefa blahé paměti. A je to tak trochu symbolické.

Nádherný gotický kostel ze třináctého století už také není kostelem farním. Sloučením čtyř farností vznikla farnost při poutním kostele Navštívení Panny Marie v Petrovicích u Rakovníka: dvaadvacet kostelů a několik kaplí, tři farní budovy, jeden farář, dvacítka farníků (z deseti tisíc obyvatel).

V osmkrát vyloupeném kostele se mše svatá slouží jedenkrát za měsíc, a to pro poslední věřící rodačku, osmdesátiletou babičku. Oněch dvacet farníků, roztroušených po celém území farnosti, dojíždí do dvou kostelů, kde se mše slouží pravidelně.

„Tati, mamka říkala, že bychom mohli udělat Ondráškovy křtiny v Senomatech. Šlo by to?“
Doposud jsme křtili v kostele sv. Havla v mých rodných Tuchlovicích či v nedalekém šanovském kostele. Ale vlastně proč ne!

Tak tedy 13. ledna. To může přijet můj mladší brácha, kněz a františkán, toho času farář v jedné z plzeňských farností. Křtí děti v celém našem rodě. Naši nejmladší dceru pokřtil ještě jako jáhen.

Tak už jenom uklidit a vyzdobit kostel.

Trocha chronologie:

Sobota 6. ledna, 14.00, za hodinu začíná v našem kostele tříkrálový koncert.
„Tady máš klíče, lavice jsem setřel, nevím, co bys tu ještě uklízel,“ říká mi pan farář.

Čtvrtek 11. ledna, 12.00, beru si dovolenou, opouštím radnici (své pracoviště) a jdu uklízet kostel.
Dveře do sakristie drží řetěz s visacím zámkem, původní zámek byl vylomen při poslední loupeži.
V kostele snad naposledy uklízel starý pan kostelník. Taková veselá kopa, tak trochu chytrý blázen, takoví lidé se už dnes moc nevidí. Umřel před dvanácti lety.
Co ty tři pytle za lavicí? Aha, to se loni uklízelo na půdě. Co s těmi prázdnými oltáři? Na hlavním chybí socha sv. Vavřince (měla životní velikost) a menší sochy sv. Vojtěcha a sv. Jana Nepomuckého. Na postranních oltářích už nestojí sochy Pána Ježíše a Panny Marie.
Podle skob tu chybí spousta křížů, obrazů a poliček s menšími soškami. Ještěže nám tu nechali křížovou cestu. Chtělo by to jiný lustr, je tu gotické šero.
Ometám pavučiny, utírám prach, zametám podlahu. Kdepak prázdný kostel. Červotoč se tu pěkně zabydlel! Rup! Povoluje pode mnou klekací prkno v poslední lavici. Teda tady už to ten červotoč přehnal!

Pátek 12. ledna
Od rána vytírám podlahu.
„Na kolik to odhaduješ věder?“ ptám se zkušené kolegyně (u nás se říká kýblů, ale to zní nehezky). „Tak deset,“ odpovídá. „Jinak budeš po podlaze roztírat špínu.“
Voda se nosí přes celé náměstí. Jsem chlap a uklízím po chlapsku. I když ne tolik po chlapsku, jako pan farář. Srazil jsem to na osm věder, ale míň to opravdu nešlo. Odpoledne nastupují ženy a zdobí kostel.

Sobota 13. ledna
Kostel je jako vyměněný. Květinová výzdoba, sochy alespoň zčásti nahradily obrazy nalezené na kůru. Taky je plný lidí. Naše početná rodina (to abych si na tu letošní padesátku pronajal kulturní dům), farníci, nechybí ani ta místní, kostelu věrná babička. Taky pár místních zvědavců.
Nikdo si nepamatuje, kdy se tu naposled křtilo. Odhaduji to na dobrých padesát let. Je tu krásná kamenná křtitelnice, kterou, jak na ní vytesáno jest, věnoval v roce 1896 Josef Růžička.
Hrají elektrické varhany a basová kytara. Nové, rytmické písně, které neznám, ale mladým rodičům se líbí.

Tak máme dalšího bratra v Kristu. Apoštolu Ondřejovi přibyl další k početnému zástupu svěřenců. Mému švagrovi kmotřenec teprve druhý a mně páté pokřtěné vnouče.

Brácha v kázání říkal, že je jenom na nás, zda zůstaneme sedět na židli nebo se vydáme na dobrodružnou cestu, na kterou nás Bůh zavolá. Malý Ondra má před sebou dlouhou cestu. A bude-li Bohu věrný, pak věřím, že cestu moc krásnou, zajímavou, dobrodružnou a dost možná i nebezpečnou. Prostě tu nejlepší cestu, jakou si chlap může přát!
A taky doufám, až jednou ta jeho cesta skončí, dávno po tom, co skončí ta moje, za mnou bude moci přijít a říct: „Dík dědo, žes mi tam tenkrát, když jsem se pro nebe narodil, tak pěkně vygruntoval kostel!“