Píší se různé „Bible pro jedenadvacáté století“, ve kterých – když to jen trošku přeženu – se slovo „král“ překládá jako „oligarcha“ a bibličtí Židé se nechávají cestovat shinkansenem. Nechci moc zesměšňovat – už tak někdy dost komické – snahy o aktualizaci biblických reálií: úmysl jejich autorů je jistě upřímný a snad někomu přece jen usnadní cestu k přijetí Krista. Vždyť, ačkoli na to zapomínáváme, je tomu jistě tak, že cestu k víře máme svým bližním, jak to jen jde, usnadňovat.

Ale skutečná bible snadno přijatelná pro většinu našich současníků by zněla jinak. Asi takto: „Boha neřeším,“ řekl Adam. Plody ze stromu poznání jsem očesal do posledního, a když jsem zjistil, že jsem nahý, zřídil jsem v ráji nudistickou pláž. Před Bohem jsem se neschovával v houští, a když mě anděl vyháněl s plamenným mečem z ráje, vytkl jsem mu, že zanechává příliš velkou uhlíkovou stopu...

O reálie, které by odpovídaly mé každodenní životní skutečnosti, přece vůbec nejde. Naopak, jsou-li reálie cizí, mohou být o to zajímavější a přitažlivější (jak často vidíme v okouzlení některých lidí orientálními naukami). Kdo chce uvěřit, tomu zajisté nevadí, že Mojžíš a jeho lid překonávali Rudé moře pěšky a faraon za nimi vyslal koňmi taženou vozbu, ne ponorky & tanky; kdo je osloven Duchem Svatým, ten jistě pochopí, o co jde, když se píše, že lidé vhazovali hotovost do chrámové pokladnice –a neodklikávali peníze z bankovního účtu.

Horší ovšem je, když se upravují nejen reálie, nýbrž sama nauka Kristova evangelia, když se z ní odstraňuje všechno cizí, nepochopitelné a nepřijatelné pro lidi jedenadvacátého století (jedenadvacátého století od vtělení Božího Slova, ne od velkého třesku či od něčeho jiného, dodejme ještě, neboť na to se při našem počítání přečasto zapomíná).

Pokud je celá nauka i praxe víry pro nevěřícího člověka přijatelná a pochopitelná, nemá proč uvěřit – nic nového se mu už vírou nedostává. Může být sám sobě bůh a spasitel. Na kolika místech v evangeliu čteme, že se Ježíšovi posluchači pohoršovali, odcházeli a už s ním nechodili! Uvědomme si, že pokud nebudou i z našeho kázání někteří lidé pohoršeně odcházet, kázali jsme zbytečně.

Víra je dar, ale přijetí tohoto daru ze strany člověka je dlouhý a nesnadný proces. Někdo jde k víře dlouho, roky, někdo uvěří v okamžiku. Ale i jeho pak čeká dlouhá cesta k pochopení a přijetí – nejen toho lidsky jasného a pochopitelného, ale i toho nejasného a nepochopitelného, co ve skutečné víře zůstane vždycky.

Skutečně na sto procent uvěříme až ve chvíli, kdy se po na konci cesty OSOBNĚ setkáme s Pánem Kristem.