Poslouchám takhle mši z rádia, právě běží přímluvy a na řadu přichází ta poslední, kterou kněží většinou uvádějí obvyklým způsobem: „Ve chvilce ticha svěřme Pánu Bohu každý své prosby,“ načež všichni zmlknou. Ale ten dnešní páter začíná trochu jinak, konkrétněji: „Ve chvilce ticha poprosme Boha každý za několik našich známých, kterým bychom přáli, aby se obrátili k víře. A můžeme je v duchu jmenovat.“
Chvíle ticha je příliš krátká, přenos se nemůže zdržovat, já si na některá jména vzpomenu, ale potřeboval bych si všechno promyslet. Komu vlastně přeju, aby uvěřil v Boha? (Myslím v Boha Izraele a v jeho Syna Ježíše Krista.) A aby podle křesťanské víry taky žil? Aby byl aktivním členem církve? Může to být nevěřící, jinověrec nebo ten, kdo víru ztratil. Jistě je dost takových v mém okolí. Jsou taky v mých myšlenkách a modlitbách?
Prosba za dar víry není jednoduchá. Často se zdá, že je marná. Nebo nám připadá jako vměšování do lidské svobody: to když si myslíme, ať si každý věří, čemu chce. Určitě by měla být bez postranních úmyslů: tu a tam se někdo modlí za osobu blízkou, aby přijala víru, a myslí tím jenom to, aby dělala, co chce on. Aby souhlasila s jeho názory a pěstovala stejné rituály.
+
Teď v klidu uvedu, za koho bych mohl prosit, samozřejmě beze jmen.
Za svou blízkou příbuznou, které jsem nedával dobrý příklad a teď se bojím jí starou víru připomenout.
Za potomky své další příbuzné, která brzo zemřela a nedočkala se, aby se vrátili k tomu, v čem je vychovala.
Za kolegu, který chtěl sám od sebe vstoupit do církve a poprosil mě o kontakt na dobrého kněze, ale pak v tom dál nepokračoval, taky sám od sebe, a trochu snad i proto, že jsem se mu nevěnoval.
Za dalšího kolegu, který nezažil náboženskou výchovu, to spíš divoké poměry doma, ale tak šikovně a neodkladně každému pomáhá v protivných pracovních záležitostech, že by byl velkým přínosem pro církev, která si tu a tam počíná neprakticky a chaoticky.
Za kolegyni, která ztratila důvěru v Boha, když jí za studií zemřela maminka, a přitom zdědila po zbožné babičce de facto křesťanské názory na manželství a rodinu.
Za další kolegyni, která taky chodila do náboženství a ke svátostem, než toho nechala jako skoro každý ve třídě, ale jednou mě poprosila o modlitbu za zemřelou matku, že prý od ní by to nebylo upřímné.
A s dovolením ještě za sebe: za dar víry, která by byla po všech stránkách kvalitnější, za obrácení z falešné jistoty, že to se mnou není tak zlé, a za ochotu vyhodit různé modly, které se mi zdají tak maličké, že se zatím nebojím schovávat je v koutě šuplíku.
+
Chvíle ticha končí a v duchu slyším hlas kněze, který jako obvykle říká: „O to tě, Bože, prosíme skrze Krista, našeho Pána.“
Amen!