Na začátku postní doby jsem dočetl třetí knihu kardinála Roberta Saraha, která u nás vyšla a nese název Den se již nachýlil (Hesperion–Proto, Kartuziánské nakladatelství 2019). Jde o naprosto strhující text, který se nevyhýbá žádnému aktuálnímu dění ve světě, ale ani v církvi. Konečně mi pomohl k tomu, abych si přestal myslet, že jsem blázen, když některé věci nazírám tak, jak je nazírám, a jsem v tomto nazírání osamocen. Ano, kardinál Sarah potvrzuje, že křesťan dnešního světa musí být často osamocen, opuštěn, zostouzen... Pochopitelně světem, nikoli Bohem. Základní myšlenka, kterou si z četby Sarahovy knihy odnáším, je právě toto. Ježíš neustanovil církev proto, aby šla vstříc světu, aby se mu přizpůsobila, ale aby svět prokvasila. Čím? Evangeliem, které máme zaznamenáno a které k nám ústy Ježíše Krista promlouvá již dva tisíce let. A je prosím, navzdory přání mnohých, neměnné! Je tudíž naší povinností hlásat ho v plnosti, nic z něho neubírat ani k němu nic nepřidávat. A co na tom, že se díky tomu budeme dostávat do střetů, často tvrdých střetů, s lidmi nevěřícími? Kardinál Sarah připomíná, že Ježíš nám neřekl, že nebudeme mít nepřátele. To nám skutečně neslíbil. Zato nám dal ale přikázání, že své nepřátele máme milovat!
V jednotlivých kapitolách kardinál Sarah nezvykle otevřeně, ale s jasným darem Ducha Svatého hovoří o dnešní krizi víry, krizi kněžství, krizi církve. Zabývá se novými ideologiemi, které se snaží nahradit Boha a stávají se novým náboženstvím. Věnuje se úpadku Evropy, omylům západu v nastolování pseudohodnot do života lidí, ale nabízí také cestu pro lidi, kteří se rozhodnou navzdory tomuto všemu jít životem společně s církví, vedeni Bohem.
Velice často slýchávám o kardinálovi Sarahovi, že jde o ultrakonzervativce, tradicionalistu a podobně. A to dokonce z úst nejen „moudrých“ tohoto světa, ale i z úst katolíků. Při četbě této knihy jsem pochopil, proč tomu tak je. Pokud tedy vyloučím zlý úmysl.
Napadl mě takový příměr. Představme si, že Boží království je svět pod hladinou moře. K tomu, abychom ho skutečně poznali, musíme se svléknout a nechat nad hladinou naprosto všechno. Teprve zbaveni všeho, ponořeni do ticha moře, můžeme začít chápat Boha. Takto ponořen do Boha skrze ticho a modlitbu je kardinál Sarah. Ti, kdo ho kritizují, sedí na břehu v pohodlném oblečení, pokuřují cigaretu, před sebou mají skleničku vína a bohatě prostřený stůl a pouze nohama se cachtají v mořské vodě. V ruce mají mobil a na sociálních sítích a v jiných médiích šíří informace o Božím království a o Bohu samotném. A nejen to, ještě kritizují pohled toho, který se do Boha ponořil. A z toho ty věčné diskuse o svěcení žen, zrušení celibátu a třeba také rozdělování údajně liberálních a údajně konzervativních papežů (František versus Benedikt). Tomu kardinál Sarah činí přítrž velmi jednoduchým způsobem. K podpoře svých pohledů na svět cituje řadu osobností a mezi jinými také oba zmíněné papeže. Dokonce myšlenku jednoho rozvíjí a doplňuje myšlenkou druhého. Takže pouze člověk neponořený do Boha, ale spoutaný tímto světem může tyto dva velké papeže stavět do protikladu.
V poslední části knihy vybízí autor k naději. K naději, která pramení z důvěry v Boha. Vybízí, abychom se nebáli, když nás bude jen málo. Je-li Bůh na naší straně a jsme-li ukotveni v něm, je konečné vítězství jisté. Přesto se nám často může zdát, že cesta vede do nicoty. A tady bych rád citoval závěr knihy.
Tu však spatříme, že někdo kráčí spolu s námi. „O čem to cestou spolu rozmlouváte?“ ptá se nás. Vypovíme mu svůj smutek, svou úzkost, své zklamání. Potom se on ujme slova a vytkne nám nedostatek víry: „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy? Nemá snad trpět Církev a zůstat tak věrná svému Mistru?“ Vysvětluje nám Písmo. Jeho slova nás uspokojí. Povzbudí naší víru. Naše osamělost je náhle rozdrcena silou jeho jistoty a laskavostí jeho pohledu.
A zatímco se zdá, že v dálce za horami zapadá slunce, stíny na cestě se prodlužují a do těla se dává chlad, obnovuje se naše odvaha a my ho prosíme: „Srdce nám hoří, když k nám mluvíš. Zůstaň s námi, Pane, neboť se připozdívá a den se již nachýlil.“