Nezávislý kandidát s podporou Zelených Alexander Van der Bellen nevyhrál první kolo rakouských prezidentských voleb, kde jej porazil kandidát Svobodných Norbert Hofer, ani hlasování v den konání druhého kola, kdy jej ve volebních místnostech opět porazil Hofer; o Van der Bellenově supertěsném vítězství nakonec rozhodlo až sečtení odevzdaných korespondenčních hlasů.

Nově zvolený rakouský prezident se sice narodil ve Vídni – ale v utečeneckém táboře a jakožto občan Estonské republiky; Rakušanem se stal až ve věku 14 let, když celá jeho rodina získala občanství. Jeho otec nebyl rodilý Estonec: dědeček nového rakouského prezidenta utekl do této země ze svého rodného Pskova před bolševiky. Ovšem pokud vám jméno Van der Bellen nepřipadá příliš ruské ani estonské, zato spíš holandské, máte pravdu: jeho předkové se přistěhovali do Ruska z Nizozemí v 18. století... A ještě jeden útěk: v roce 1945 před Sovětskou armádou z Vídně do francouzské okupační zóny, do Tyrol: v Tyrolsku Alexander Van der Bellen vystudoval ekonomii, stal se vysokoškolským profesorem, oženil se a vychoval dva syny.

Vstup do politiky, která jej velmi lákala, spojil Alexander Van der Bellen nejdřív se sociální demokracií, až později se Zelenými; u nich získal různé špičkové pozice, byl předsedou strany i poslancem – ale nakonec ze strany vystoupil. Od prosince 2015 je (podruhé) ženat se svojí dlouholetou přítelkyní a spolupracovnicí Doris Schmidauerovou. Zdá se tedy, že jeho první manželství se fakticky rozpadlo už dávno, ale formálně vše vyřešil až v okamžiku, kdy bylo jasné, že bude kandidovat na prezidenta – na rozdíl od svého německého kolegy, bývalého pastora Gaucka, který se odloučil (ale nerozvedl) v roce 1991, od roku 2000 žije na hromádce s přítelkyní, ale rozvést a oženit se s ní před volbou prezidenta odmítl. Van der Bellenovo řešení je takové typicky rakouské...

„Byl jsem pokřtěn jako evangelík, ale kvůli sporu s místním farářem jsem vystoupil z církve,“ uvedl Alexander Van der Bellen o své duchovní orientaci; těžko si v dnešním Rakousku představit ještě banálnější osobní duchovní historii. Nakonec v jádru jistě nestál spor s duchovním: kvůli sporu s farářem věřící člověk přechází do jiného kostela nebo do jiné farnosti – ale nevystupuje z církve. Ostatně Van der Bellen to přiznává sám: „Víru v jednoho Boha jsem ztratil, ale věřím v poselství anebo vizi Nového zákona, včetně horského kázání, lásky k bližnímu a všeho, co přispívá k spolužití lidí“ – aspoň něco, že...

Političtí analytikové odhadují, že zhruba 40 procent hlasů, které Alexander Van der Bellen obdržel, nebyly hlasy pro něj, nýbrž proti jeho protikandidátovi z krajní pravice – ovšem: co je to krajní pravice? Ve srovnání s některými českými parlamentními subjekty, Okamurou či Úsvitem, je Hofer ukázněný liberál, nebo tak něco... (O našich komunistech ani nemluvě!).

Van der Bellen teď hovoří o zasypávání příkopů a řešení problémů... Naštěstí o tolik nejde: rakouský prezident, ačkoli přímo volený, má ještě méně pravomocí než prezident České republiky. A i když také sídlí na zámku dávných císařů, symbolická úcta k jeho úřadu je v Rakousku menší než u nás. Podstatnější je, jak dokáže Strana svobodných využít voličský potenciál téměř padesáti procent, které získala v prezidentských volbách, pro příští parlamentní volby.