Při své zatím poslední oficiální návštěvě v Praze (ještě za časů premiéra Petra Nečase) kázala německá kancléřka Merkelová o tom, že hlavní články evropských novin stále mají častěji národní než evropská témata – a to že se jako musí změnit (co je nám do Prahy, když máme Brusel!, shrnul bych postoj, který prosazovala).

Tato vzpomínka ukazuje, jak velmi se za posledních pár let změnila evropská scéna: představa, že staletý proces krystalizace evropských národů lze nahradit intenzivní bruselskou propagandou a za dvě za tři volební období vznikne cosi jako jednotný evropský národ, společně cítící a společně myslící, je dnes, řekl bych, až trapná. Naopak, v celé Evropě vidíme nárůst vlastenectví a nacionalismu, tedy národního a národnostního cítění v dobrém i ve zlém.

A ukazuje se také, jak málo toho o sobě navzájem víme, jak klamavé je myslet si třeba, že známe Španěly, když jsme byli už třikrát na dovolené na Costa brava.
Řekl by někdo z nás, že duch reconquisty tam stále tak silně žije, že španělští hidalgové jsou i dnes ochotni bránit celistvost a územní integritu svého státu násilím?

Jistě, obrázky velikých černých mravenců, jak se dobývají do školy a zakusují se, obrazně řečeno, do cizího mraveniště, nevzbuzují v nikom sympatie.
Ale na druhé straně: zákon a právo by měly platit. Pokud regionální vláda pořádá ústavním soudem zakázané hlasování, nerespektuje zákony své země a nikdo by z toho nevyvodil důsledky, rozpadl by se nám právní řád v Evropě na kousky.

Bruselská moc to snad tuší, snad netuší, to je těžko říct.
Každopádně je faktem, že evropská komise, která se jinak cítí být kompetentní úplně na všechno, dlouho doufala, že události v Katalánsku bude moct ignorovat; odmítala (na rozdíl od tuzemáku či zakroucení okurek) i jen zaujmout stanovisko: jde o vnitřní záležitost Španělska!
Tatáž evropská komise, která se může zbláznit, když se se jí jen zdá, že polská vláda má problém s tamním ústavním soudem, je najednou slepá, když katalánská vláda jasně a natvrdo ignoruje verdikt ústavního soudu! Brusel se už zkrátka ani netají tím, že uplatňuje různý metr, že jedná výběrově a ideologicky.
Nakonec se však komise přece jen k nějakému stanovisku vybičovala a naservírovala nám talíř frází, ze kterých plyne, že wice samostatnému Katalánska nefandí, ale chtěla by, aby se vše obešlo bez těžkooděnců.
To se jí však už nepodaří.
Proces katalánské emancipace, který se událostmi posledních týdnů a dní dostal na první stránky evropských médií (a nevím, jestli má paní Merkel z toho radost) už nikdo nezastaví a vzniku samostatného katalánského státu se nezabrání, nepoužije li se metoda vojenské okupace či jiné nástroje typické pro minulé století. Taková je logika vlastenectví (nebo nacionalismu – neumím ty dva pojmy rozlišit). Jak jednou vlastenecká revoluce propukne, už se nezastaví; může se nám to líbit, může se nám to nelíbit, ale je to tak. A pravidlem je i to, že vlastenci a patrioti vynikají silným pocitem, že jejich velká národní myšlenka legitimuzuje i porušování všech zásad a leckdy i dosti ošklivé prostředky.

Katalánci tedy jistě nejsou z jurisdikčního hlediska v právu. Ale vůle národa po samostatnosti jde nad jakoukoliv legalitu a psané právo se jí nakonec přizpůsobí. Brzy či později či až po generacích

Vždyť jak jinak vzniklo před sto lety samostatné Československo?