Když se po pádu komunismu (který na takové zbytečnosti ani nemyslel) kupoval pro naše nemocné z iniciativy Nadace Charty 77 a za celonárodní sbírku Leksellův gama nůž, nikoho nenapadlo, že nemocnice Na Homolce v Praze ani nepočká, až skočí normální životnost tohoto přístroje, který byl tehdy teprve druhý ve střední Evropě, a koupí si ho ještě jednou, tentokrát už za peníze z veřejného zdravotního pojištění a za šíleně předraženou cenu, takovou, že bude patrně nejvyšší na světě (viz https://zpravy.aktualne.cz/domaci/homolka-ma-novy-gama-nuz-zaplatila-ho-nejdraz-na-svete/r~i:article:666967/?redirected=1538020272 ). Je dobře, že se tato koupě ocitla před soudem.
Kdyby to nebylo vážné, byla by to neskutečná legrace. Kdyby to nebyla pravda, kdyby to nezaznělo u instituce tak vážné, jakou je soud, kdyby to bylo jen v novinách – člověk by tomu snad ani nevěřil. Ředitel nemocnice příjmím Dbalý byl tak dbalý, že si o všech úplatcích, které přijal, vedl přesný a podrobný deníček, který se při domovní prohlídce dostal do rukou policie: kdy přijal, co přijal a od koho. Před soudem se pak hájil, že nešlo o diář, nýbrž o poznámky k budoucímu thrilleru, který, neboť se chtěl stát taky spisovatelem, hodlal vytvořit...
Nahrabal si, že ani nevěděl, co s tím: neuměl rafinovaně investovat, miliony měl v bankovkách a ve zlatě doma v kufru. Věru ne mafián, jen lékař, ze kterého příležitost udělala zloděje desítek milionů korun; choval se k penězům jak indián, který se prvně opil z ohnivé vody: fotografoval se, jak drží miliony v náručí, a ty fotografie si schoval, takže se při domovní prohlídce dostaly do rukou policie. Žádný skutečný finanční podvodník podobného rozsahu by cosi takového nikdy neudělal.
České zdravotnictví věru není „podfinancované“, peněz je někde až příliš.
Miloslav Ludvík, ředitel sousední Fakultní nemocnice v Motole (který také, pokud jde o otázku korupce, rozhodně není čistý jako alabastr, viz https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/korupce-je-normalni-rika-na-videu-sef-motola_192809.html ), označil včera (26. 9. 2018) v České televizi Homolku za svoji „konkurenci“ a jako „zdravotnické Slušovice“ – v tom smyslu, že šlo o prostředí, kde neplatily stejné zákony (a za bolševika byly důležitější ty nepsané než psané) jako všude jinde... Homolka se tehdy jmenovala Státní sanatorium, mezi členy nomenklatury se jí ovšem říkalo postaru SANOPZ, což znamenalo Sanatorium poštovních zaměstnanců. Umírali tam prezidenti a členové politbyra, právě ředitel Státního sanatoria podepisoval nic neříkající zprávy o jejich zdravotním stavu uveřejňované v novinách a v televizi... Vzpomínám si na jednoho docenta Vysoké školy politické ústředního výboru Komunistické strany Československa, se kterým jsem měl co do činění jako nakladatelský redaktor, neboť ve volném času napsal jednu nepolitickou knížku: vůbec mu nevadilo, že je nemocný, neznal se naopak štěstím, že už se dostal do takové pozice v komunistické hierarchii, že na operaci půjde do Sanopzu...
Staří démoni komunismu – a nové možnosti dané dravým kapitalismem, to je ta šílená kombinace.
Díky Bohu za to, že aspoň někdy fungují policie a soudy.