Záznam – skoro magnetofonový – z prvního semináře v letošním letním semestru – jde o volitelný předmět pro studenty češtiny a historie.
„Budeme rozebírat text Jana Rokycany, jeho postilu na evangelium svatého Lukáše. Tak nejdřív abychom věděli, co říkáme: kdo to byl Jan Rokycana?“
Ticho.
„V každém větším městě má ulici. Takže v kterém žil století? A jakou funkci zastával?“
Nikdo nic neříká. Přednášející krátce představí zvoleného pražského arcibiskupa, který zemřel ve stejném roce jako Jiří z Poděbrad. Byl to kališník, nebyl schválený papežem, ale snad právě proto ho někteří vlastenci tak vyzdvihovali.
„A co to je postila?“
Nikdo neví. Přednášející se pochlubí, že se to za jeho mládí probíralo na gymnáziu a že postily se píší a vydávají i dnes.
„A co je to evangelium?“
Konečně známé slovo: „Nějaká náboženská literatura. Životy svatých nebo apoštolů.“
„A přesněji? O kom pojednává evangelium? A kde se nachází?“
Hluboké mlčení. Přednášející chtěl slyšet, že evangelium obsahuje život a učení Ježíše Krista a že je to část bible, Nového zákona. Trpělivě to vysvětluje. Ale nikdo si to nezapisuje.
„A kolik je evangelií?“
„Čtyři!“ Aspoň něco: co je to evangelium, nevíme, ale kolik jich je, to jsme někde slyšeli.
A tak to bývá každým rokem v prvním semináři na jedné z našich kamenných univerzit. Je to magisterské studium, tedy čtvrtý ročník vysoké školy.
Přednášející nechce své studenty vylíčit jako ty, kdo si zvolili nevzdělanost. Je to svědectví o tom, že svět se točí a že se někam pohnul. Dříve známé pojmy se přesunuly do rezervace aktuálně nepotřebných vědomostí. Má to být jenom svědectví. Studenti za svou nevzdělanost nemohou; to spíš současný způsob pěstování humanitních oborů.
Jan Rokycana je už jenom jméno z uličních cedulí. Postila je nějaký odborný termín, který se dá najít na internetu, tudíž se nenosí v hlavě. A evangelium je známé slovo neznámého významu: každý ho slyšel, ale leckdo si pod ním už nic nepředstaví.
To třetí je nejhorší.