Informaci jsme se dozvěděli hned ve středu. Postupně se zpřesňuje a doplňuje. Žijeme v době informací.
Ve městě Uvalde ve státě Texas v USA zastřelil osmnáctiletý Salvador Ramos v místní základní škole 19 dětí a dvě učitelky; předtím postřelil svoji babičku, která jej vychovávala; jeho samého pak zastřelil příslušník pohraniční stráže.
Jak to komentovat a co k tomu říci? Jaké k tomu dodat banality a samozřejmosti?! Střelba ve školách všech stupňů, od nejnižších ročníků základních škol po univerzity je ve Spojených státech amerických tak častá, že o většině těchto incidentů s menším počtem obětí už evropská média ani neinformují. Americký prezident Joe Biden řekl: „Jako národ se musíme ptát: Kdy, pro Boha, budeme čelit lobby výrobců střelných zbraní? Kdy, pro Boha, uděláme, co je třeba udělat?“
Nejvyšší činitel exekutivy Spojených států tedy reaguje otázkou, ale i on sám ví, že je to otázka pouze řečnická, protože ani on na ni nezná odpověď. Kdy? Kdy?? Zdá se, že nikdy. „Už toho bylo dost,“ řekla viceprezidentka Kamala Harrisová – kolikrát už jsme z úst některého představitele moci v USA slyšeli totéž? Stokrát? Tisíckrát?
Americký spolek držitelů zbraní, který zatím vyhrává svůj lobbing proti rozumnější regulaci práva na zbraň, ani po masakru v Uvalde neodvolal svůj sjezd, na kterém má promluvit exprezident Donald Trump. „Nejlepší obranou proti zlému chlapíkovi se zbraní je dobrý chlapík se zbraní,“ slyšeli jsme už mnohokrát z prostředí této organizace. Kde byl v Uvalde ten dobrý chlapík se zbraní? Jakto že střelbě do dětí nezabránil?
První, co Salvador Ramos učinil poté, co dovršil osmnáct let, bylo, že šel do obchodu se zbraněmi a koupil si dvě útočné pušky. Tedy zbraně, které si v normální zemi nemůže koupit ani člověk se zkouškami a absolvovanou lékařskou a psychologickou prohlídkou. Právo nosit zbraň patří jistě k americké tradici a je zakotveno v ústavě, ale v devatenáctém století a v první polovině dvacátého století se ve školách nemasakrovalo... Taky se v té době nenatáčely filmy, které by násilí glorifikovaly.
Třeba u nás v Česku je prodej zbraní velmi přísně regulovaný, tak regulovaný, jak by si to příznivci regulace v USA jen mohli přát – ale i u nás se ve školách vraždí, třebaže míň, a před sto lety se nevraždilo. Kdo chce zabít, zabije – když ne útočnou puškou, tak mačetou, jako nedávno v Praze.
Otázka nezní: „Kdy pro Boha budeme čelit lobby výrobců střelných zbraní?“, ale: „Kdy se jako národ obrátíme k Bohu? Kdy se znova naučíme úctě k životu, a to ke každému životu – počínaje nenarozeným a konče tím bezmocným na konci cesty?“