Návštěva hlavy státu v Poslanecké sněmovně. Pořád velká sláva, rituál to není ani trochu civilní: fanfáry z Libuše – máloco je tak krásné a důstojné jako fanfáry z Libuše, nebo jste jiného názoru? A státní hymna – také vás vždycky překvapí, jako mě, jak je krátká?
Prezidentův projev trval 9 minut.
To předsedovi SPD Tomiu Okamurovi nestačilo: „Mluvil jsem i s jinými poslanci v předsálí a shodli jsme se, že jsme si mysleli, že to je teprve úvod a vlastní projev teprve začne.“ Jak dlouho měl projev trvat? Osm hodin?
Líbilo se mi i to, že prezident se před projevem sešel s grémiem Poslanecké sněmovny, což ani jeden z jeho dvou předchůdců nedělali.
Petr Pavel (a už mi, milá kolegyně, nepřipomínejte jeho životopis – co by asi vyrostlo z vás, kdybyste se narodila v takové rodině jako on?) navazuje podle mého názoru stále zřetelněji na Václava Havla. Václav Havel dokázal mluvit dlouze, ale krátce právě tam, kde se od něj očekávala mnohá slova. Vzpomínám si, co mi v roce 1989 po první Havlově volbě za prezidenta říkal redaktor Lidové demokracie: po volbě měl nově zvolený prezident promluvit z balkonu k lidem na hradním nádvoří. „My jsme si na to rezervovali půl stránky – a měli jsme problém, jak to zaplnit, když on mluvil tak sotva na jeden odstavec…“ Ale hlavně navazuje na Václava Havla v položení důrazů a v tom, že jeho osobní popularita mu není to hlavní na světě. Ani Václav Klaus, ani Miloš Zeman se nikdy neúčastnili piety na místě romského tábora v Letech u Písku – památku Romů tam přijel po Václavu Havlovi uctít až Petr Pavel.
Svůj úřad současný prezident vykonává klidně, věcně, vážně, důstojně a svědomitě, bez histrionského sebepředvádění – ale ne bez humoru. Celé jeho působení na Hradě a v Lánech mi připadá jako tiché léčení ran zasazených našemu povědomí za deset let řádění Miloše Zemana. Myslím si, že ani jeho dnešní projev ve sněmovně, právě pro svoji krátkost a věcnost, nepostrádal rys ironie: všimněte si prosím, že zatímco vy, někteří z vás, žvaníte hodiny, jen abyste žvanili, já dokážu to, co chci říct, sevřít do devíti minut. Jádro jeho slov tvořila podle mého názoru připomínka, že opozice má právo na obstrukci, ale ta by neměla být, pan prezident použil to slovo, „urputná“ a neměla vést k blokování sněmovny. (Hrách na stěnu: ještě tentýž den odpoledne opoziční zákonodárci opět předvedli, že blokování sněmovny je jejich nejvlastnější řemeslo.) 
Jako od Václava Havla mi také zazněla prezidentova připomínka, že členové sněmovny mají myslet také na občany, kteří v ní nejsou zastoupení, ať již proto, že nešli k volbám, či proto, že volili strany, které propadly pod pětiprocentní hranici.
Díky Bohu, že máme tohoto prezidenta! Jak by to asi všechno vypadalo, kdyby na jeho místě teď trůnil Andrej Babiš!