Nadace Charty 77 udělila Cenu Františka Kriegla za občanskou statečnost romské lidskoprávní aktivistce a sociální pracovnici Eleně Gorolové. Cena Františka Kriegla se uděluje od roku 1987, od roku 1990 za „občanskou statečnost projevenou bez ohledu na osobní prospěch a možná rizika“. Cenu organizace předala 10. dubna v Národním muzeu Praze. Gorolová se uplynulých dvacet let věnovala pomoci protiprávně sterilizovaným ženám. Porota ocenila její dlouhodobou snahu o otevření tématu i následný náročný boj za odškodnění obětí protiprávního jednání státních zdravotnických zařízení.
Každá cena tohoto typu je vlastně i anticenou – obžalobou; ale ani porota Ceny Františka Kriegla není tak hazardérsky statečná, aby (po vzoru toho, jež jméno nese) nazvala věci pravým jménem. Protiprávní jednání? To může být přestupek, anebo zločin. Každému z nás je přitom jasné, že o pouhý přestupek nešlo. Zbavit ženu plodnosti bez jejího souhlasu – i bez jakékoli konzultace JE zločin.
O potrestání ještě žijících lékařů a sester, kteří se těchto zločinů dopouštěli, se přitom vůbec nehovoří.
I ryze lidsky jde o nejhlubší propad lékařské etiky, jaký si lze vůbec představit: žena, která jde do zdravotnického zařízení, aby tam porodila dítě, a vydává se s důvěrou do rukou lékařů a sester, je bez svého vědomí násilně poškozena a zmrzačena.
Možná, že některá z nich už nechtěla mít další dítě, ale jiné určitě ano, jenže nemohly – socialistické zdravotnictví (ale k některým jednotlivým z těchto zločinů došlo i po pádu komunistického režimu) rozhodlo za ně. Někdy zdravotníci v době, kdy byly pod vlivem uklidňujících prostředků a pod dojmem samotné události porodu, přistrčili ženám k podpisu jakýsi papír se souhlasem – a jiným ani to ne.
Vždyť v očích zasahujících zdravotníků šlo vlastně jen o formu antikoncepce. Či jakési sociální služby pro většinovou populaci – Romové jsou pro společnost přítěž, je jich příliš mnoho, mělo by jich být míň – a my teď máme příležitost přispět k tomu, aby jich bylo míň…
Násilná antikoncepce.
Elena Gorolová je navíc sama jednou z postižených – nedobrovolnou sterilizací prošla ve svých 21 letech.
Pohled nejen z české, ale i z romské strany problému připojila členka poroty, romská aktivistka a historička, spoluzakladatelka Muzea romské kultury Jana Horváthová: „Elena Gorolová musela zapojit nejen sílu a odhodlání vést tento boj se všemi zúčastněnými složkami státního aparátu, ale musela vložit do svého úsilí i notnou dávku osobní odvahy a kuráže, neboť téma reprodukce je dosud v romských komunitách velmi zásadní a na druhou stranu debata o něm je tabuizována.“ Ze začátku se předpokládalo, že nedobrovolně sterilizovaných žen by mohlo být asi sedm set, později se ukázalo, že jich bylo určitě přes tisíc. Odškodňování se někdy nemocnice bránily, dokazovat zákrok je obtížné. Dokumentace je neúplná a často již skartovaná.
Odškodnění samozřejmě poškozeným, zneuctěným, zraněným a poníženým ženám jejich zdraví a mládí již nevrátí. Ale je formou určité morální satisfakce.