Máme pár týdnů po krajských a senátních volbách. Výsledky voleb, stejně jako volební témata a politické dění odehrávající se v obou komorách parlamentu, ve vládě či sestavování nových krajských vlád nyní zastínily skandály, které produkuje Hrad. Politické dění v zastupitelských politických institucích tak není tím nejdůležitějším, co se děje v české politice, a tím, co reprezentuje atmosféru v zemi a vyjadřuje aktuální názory velké skupiny českých občanů. Je to situace nebezpečná, přímo krizová, nakolik je toto slovo v našich poměrech už značně opotřebované.

Je zbytečné opakovat všechna fakta, která zazněla v celé sérii kauz, jejichž autorem je prezident Zeman a jeho hradní tým za posledních čtrnáct dní. Každý, kdo si myslel, že nemůže být nic hanebnějšího než trojka exprezidenta Václava Klause, pánové Jakl, Hájek a Weigl, si musí přiznat ubohou nedostatečnost vlastní představivosti. Suita prezidenta Zemana ve složení Jiří Ovčáček, Hynek Kmoníček a Jindřich Forejt nám představila jev dosud fyzikálně nemožný. Zatáhla nás do žumpy beze dna. Rhodoská salta v režii Kremlu, zastavení pohřebního průvodu hlavy sousedního státu, devótní čtyřhlas podle not z čínské ambasády, jaký jsme nezažili od dob nacistické a sovětské okupace. Nejenže česká politika se již opět neutváří u nás doma, ale aktuální agendu nejsou schopny předkládat k tomu volené ústavní instituce. Dokladem také je, že čínská velvyslankyně s protestem proti dalajlámovi neoslovila ministra zahraničí, který je k tomu z ústavy příslušný, nýbrž Hrad. Vláda to přešla bez reakce, premiér to svým pročínským angažmá akceptoval. Spor o dalajlámu, který se stal rozbuškou celého řetězce politických konfliktů, není v normální demokratické zemi událostí, která zaujímá titulní stránky novin a několik dní otřásá politickou scénou. Takto vidí i současnou Českou republiku náš rodák, který prožil téměř sedmdesát let v Kanadě, Jiří Brady. Jeho slova by měla pro nás být vážným varováním.

Zrekapitulujme si důležitá fakta v případu ministra Daniela Hermana a jeho strýce Jiřího Bradyho. Prezident Zeman vyvíjel nátlak na ministra kultury, aby se nescházel s dalajlámou. Ministr tvrdí, že jej prezident upozornil, rozuměj vyhrožoval mu, že pokud neuposlechne, zruší svůj záměr vyznamenat jeho strýce. Daniel Herman o tomto zážitku svého strýce bezprostředně v mailu informoval. Před měsícem. Vše, co ministr říká, potvrdila řada dalších svědků, kromě skutečnosti, že zaslechli výhrůžku o zrušení rozhodnutí prezidenta vyznamenat pana Bradyho. Není žádný pádný důvod ministru Hermanovi nevěřit ani v této části jeho výpovědi. Miloš Zeman stejným způsobem soustavně „trestá“ všechny, kteří se mu názorově postaví. První byli profesoři navržení vysokými školami, posledním v řadě byl ministr spravedlnosti před několika dny, když prezident odmítl povýšit do generálských hodností důstojníky předložené jeho resortem. Zbývá otázka, proč zrovna teď věřit prezidentovi, soudem usvědčenému lháři z jeho prezidentské kampaně.

Pan Brady a jeho manželka tvrdí, že jim zavolal šéf hradního protokolu Jindřich Forejt a sdělil, že jej prezident 28. října vyznamená řádem TGM. Paní Brady zavolala ještě znovu panu Forejtovi, který jí potvrdil to, co sdělil již manželovi. Oba uvádí všechny podrobnosti z pozvání na Hrad, které nejsou veřejně známy (čas setkání, program, počet účastníků během jednotlivých částí), jejichž věrohodnost potvrdila nejen řada osobností, která byla takto v minulosti oslovena, nýbrž i dva předchozí hradní kancléři. Pan Forejt odmítá sdělit, zda Jiřímu Bradymu skutečně telefonoval, ač mluvčí Ovčáček tuto skutečnost již dříve uvedl. Je nepřestavitelné, že by si osmaosmdesátiletý pan Brady vše vymyslel, zvláště když uvážíme, že podstatná část toho, co říká, byla již potvrzena. Naopak hradní argumentace nedává vůbec žádný smysl a jednotlivá prohlášení si čím dál více protiřečí. Korunu nehoráznosti nasadil opět Jiří Ovčáček, který vyzval ministra kultury k rezignaci. Zřejmě zapomněl, že ve Strakově již nesedí Zemanova prezidentská vláda v čele s Jiřím Rusnokem. I toto si nechal premiér Sobotka líbit. (Později, pravda, Jiří Ovčáček vysvětlil, že nevyzval Daniela Hermana k rezignaci, že jenom řekl, že pokud se chce scházet s dalajlámou, nemůže být členem vlády.) Premiérovy činy jsou odpovědí na rudolfinský projev Petra Pitharta, pronesený při příležitosti výročí narození Václava Havla, za který sklidil dlouhotrvající potlesk vestoje. Petr Pithart přímo oslovil Bohuslava Sobotku, aby prokázal odvahu a rozvahu v jasném prosazování prozápadní orientace naší země. A dodal, že mu věří, že je toho schopen. I Petr Pithart bohužel může již připsat další kapitolu s oblíbeným názvem, jak jsem se mýlil v politice.
Je třeba se vážně zabývat otázkou, proč naše země svojí politickou kulturou vzbudila takový údiv u Jiřího Bradyho. Souvisí to s naším prostředím, ve kterém se mimořádně daří jakékoliv mravní relativizaci. Pyšní se jí mnoho veřejně vlivných osob. Je to odmítání rozlišovat mezi pravdou a lží, demagogií a zásadovým jednáním, dobrem a zlem. Takovýmto relativismem ovlivnění novináři pak snadno naletí na různé hradní povídačky a dále je šíří. Příkladem je mistrné odvádění pozornosti v případu vyznamenání Jiřího Bradyho k existenci jakéhosi hradního seznamu vyznamenaných, který pochopitelně oficiálně nikdy neexistoval, a tak tam ani jméno Jiřího Bradyho nemohlo být. První oficiální seznam z hradní kanceláře je až ten, který putuje ke kontrasignaci na úřad premiéra. Byl odeslán až po setkání ministra Hermana s dalajlámou a v souladu s výhrůžkou prezidenta Zemana na něm jméno vězně z Osvětimi chybělo. Smutné jsou i mnohé postoje českých křesťanů. Pohoršení vzbuzuje mlčení hlavy tuzemských katolíků, blízkého přítele prezidenta kardinála Dominika Duky. Nikdy se k hanebnostem z Hradu nevyjádřil a mlčí i dnes, když jsou veřejně pošlapávány i ty nejzákladnější principy slušného, svobodného a spravedlivého uspořádání společnosti. Říká se, že kdo mlčí, souhlasí. Zůstane takovéto jednání navždy křesťanským svědectvím v naší době, které nemá být slovy evangelia podobné soli země, jež ztratila svoji chuť a k ničemu se již proto nehodí? (Mezitím se mnohé vysvětlilo: pan kardinál se ocitl na čelném místě mezi vyznamenanými. Pozn. red., 28. 10. 2016.)
Naše společenské prostředí je předpolím nevábné politiky. Politika zájmů, které neuznávají desatero a nejvyšší hodnotou je hmotný blahobyt, umožněný obchodem, přináší ve skutečnosti finanční zisk pro vládou podporované bezskrupulózní podnikatele a ztrátu svobody pro zbytek společnosti. Obhajovaná spolupráce s totalitními režimy ovlivňuje i naše vnitřní prostředí, naši schopnost a ochotu bránit svobodu a lidská práva. Již sčítáme ztráty z vládou podporovaných investic do Ruska, slibované miliardy dolarů z Číny stále nepřicházejí. Každý, kdo byl přesvědčen o chybnosti změny naší zahraniční politiky, byl již před lety označen nálepkou z dalajlámismu. Stoupenci pokřiveného pojetí volného trhu nás správně poučili o moci idejí a ducha, když jejich nositele označili za své úhlavní nepřátele.
Odmítavá reakce části české společnosti k Zemanově politice je nejen pochopitelná, ale navýsost oprávněná. Bohužel je to většina politiků demokratických a údajně prozápadních stran, která to nepochopila, stejně jako dosud tito představitelé nepochopili, že Zemana je třeba z Hradu vyprovodit, pokud se nechceme zařadit mezi země světa patřící na stranu východu. Nejpozději letos v létě měly demokratické strany otevřít diskusi o budoucnosti naší země a profilu jejího nejvyššího představitele, který by ji měl reprezentovat. Z toho by vyplynul soubor jmen, a že jich je dost, které by mohly přesvědčivě tato kritéria naplňovat. Namátkou pro levicové voliče by to mohl být Vladimír Špidla, pro konzervativní a liberální voliče třeba Michael Žantovský, bývalý velvyslanec Kolář, eurokomisařka Jourová nebo již zmíněný Petr Pithart. Ve druhém kole by pak jejich shoda na postupujícím prozápadním kandidátovi byla přesvědčivá a politicky logická. Prostor, který dosud vyklízí politické strany, nešťastně vyplňují občanské iniciativy nebo ambiciózní jedinci.
Útok na svobodu a odstranění demokracie probíhá vždy postupně. Středoevropané by tomu ze zkušenosti 20. století měli dobře rozumět. Historie nás poučila, že je nezbytné se těmto tendencím od počátku jednoznačně postavit. Každý, kdo mlčí, je nejen odpovědný za neblahý vývoj, ale dříve či později se sám stane jeho obětí. Nepřekvapí proto, že mezi prvními cíli nepřátel demokracie se objevují ty instituce, které ze své podstaty vnitřní svobodné prostředí vytvářejí. Kromě svobodných médií a politických institucí jsou to v našem prostředí zejména univerzity. Jejich představitele prezident Zeman již několik let nezve a vzdělané osobnosti nazývá posměšně pražskou kavárnou a snaží se zbytek společnosti, takzvané obyčejné lidi, postavit proti nim. Terčů cílené politické šikany je třeba se v takové situaci vždy zastat, byť s jejich názory nemusíme ve všem souhlasit.
V rozjitřené atmosféře mnohým uniklo, že Miloš Zeman již zahájil svoji prezidentskou kampaň pro druhé volební období. Přiznal totiž, že žádnou zvláštní kampaň dělat nebude, rozumějme tedy, že způsob vykonávání prezidentského úřadu se stává jeho volební kampaní. Všichni, kteří přijdou zatleskat projevu Miloše Zemana 28. října na Hrad, aniž si to možná uvědomují, budou jejími aktivními účastníky. Kdo ani toto nepochopil, měl by si všimnout, které strany se hrdě přihlásily, že budou při tom. Pochopitelně KSČM, Babišovo ANO a ta část sociálních demokratů, která tak jako po celé uplynulé čtvrtstoletí neví, kam patří, jestli na východ, anebo snad již na západ. Nedělejme si žádné iluze. O vyznamenané, jak ukazuje případ Jiřího Bradyho, prezidentu Zemanovi ani v nejmenším nejde. A umně se bude snažit odvést pozornost od sebe tím, že si z oceněných učinil rukojmí a pokusí se svalit odpovědnost na pozvané. Nikomu, kdo chce pochopit, proč rozpoutal prezident Zeman takový riskantní podnik kvůli Číně, jistě neuniklo prohlášení komentátora Petra Nováčka v České televizi. Z čínských investic mají být financovány volební kampaně spřízněných stran. Ostatní politici by měli mít zájem, aby svým politickým vystupováním shromáždili všechny voliče, kteří jedině svým rozhodnutím mohou prezidenta Zemana poslat za jeho učenlivým žákem, bývalým jihomoravským hejtmanem Michalem Haškem, též opakovaně usvědčeným lhářem. Spolu upekli lánský puč a již je také na čase, aby sdíleli stejný osud mimo politiku. Tam totiž v normální demokratické zemi dávno patří.