Když začala německá armáda soustavně ustupovat – měli vězni v pankrácké věznici jasno, jak plyne ze vzpomínek: válka skončí, jakmile spojenecké armády, a pravděpodobně jako první ta ruská, vstoupí na půdu Německa, nebo když takový vstup už bude bezprostředně blízko – přece Němci nepovedou válku na vlastním území! Jaký omyl!
Adolf Hitler a jiní posedlí lidé v jeho okolí nechali rozbít německá města, nechali krvácet na frontě čtrnáctileté chlapce. A dohnali Německo až k úplnému konci, až k okamžiku, kdy nad vypáleným Reichstagem zavlála vlajka Sovětského svazu.
Člověk by řekl, že právě to byl vrchol zrůdnosti nacistického režimu – a jistěže ano, jistěže byl.
Ale současně právě tato naprostá porážka byla pro Německo dar. Sovětská vlajka není symbol ničeho dobrého – ale že zavlála v centru Berlína, nad symbolem státnosti Německa, to bylo dobře. Německý národ byl již tak zfanatizovaný, posedlý, prolezlý propagandou, které vzdor tomu, co viděl, stále věřil, že nic než totální zkáza a ponížení jej nemohlo vyléčit. Kdyby Německo skončilo válku s alespoň minimální mírou důstojnosti, dodnes by existovaly síly – a jistě ne bezvýznamné – které by, třebas, nevím, nemám tento druh fantazie, stavěly na tom, že Němci mohli vyhrát, že jejich prohra byla jen důsledkem zrady nějaké skupiny generálů, kteří ve skutečnosti stáli na straně nepřítele, pokud možno od začátku války, ne-li od dětství, jistě by takové generály našli, a většina Němců by dodnes věřila, že Hitlerova ideologie vůbec nebyla tak špatná, i když, samozřejmě, ostatně jako každý, Hitler dělal taky nějaké chyby. Kdyby Německo odešlo z druhé světové války sice poražené, ale přece jen s trochou zbylé moci, s jedním kapesníkem uhájeného území, určitě by dnes v Německu existovali lidé, kteří by tvrdili, že stačilo jen postupovat rychleji v konečném řešení židovské otázky, že stačilo vyvraždit židy včas, a Němci by vyhráli... Určitě by existovali v Německu politici, kteří by dávali rádi na zbrojení ještě více procent hrubého domácího produktu, než kolik požaduje Donald Trump – a zahrávali by si s myšlenkou na nějakou pěknou vyhranou válku: dnes takoví generálové v Německu nejsou; Evropa snad nemá větší pacifisty než příslušníky dnešní německé armády.
Jistě jsou v Německu i teď neonacistické skupiny a lidé, kteří se hlásí k Hitlerovi, ale jsou zcela bezvýznamní a německá veřejnost jako celek jimi pohrdá a jejich excesům se brání.
Poslední sovětský prezident Michail Gorbačov neustále prohlašoval, když ještě seděl v Kremlu i potom, že Sovětský svaz studenou válku neprohrál, jen se tak jaksi dohodl s Američany... Názor, že osvobození národů trpících pod ruskou knutou, tedy rozpad sovětského impéria, představuje „největší geopolitickou tragédii dějin“, zastávají i vlivní a seriozní politici. A komunisté jsou v Rusku stále velkou a silnou parlamentní stranou a vidět jejich billboardy u silnic a ve městech je děsné. Když starobolševici obnovili v Moskvě restauraci s názvem Sovětskaja – a na protější straně ulice někdo otevřel hospodu Antisovětskaja – komunisté ji vymlátili a před jejich hrozbami si už nikdo netroufl na podobný název. Zatímco antifašismus je v dnešním Německu normální.
Jedna z největších hrozeb současného světa je v tom, že Rusové stále mohou snít svůj imperiální sen, povzbuzováni dílčími úspěchy jménem Podněstří, Severní Osetie, Abcházie a Krym, falšovat dějiny, šířit ideologii a svými trolly zaplavovat svět.
Po skončení studené války Bohu žel nezavlál nad Kremlem prapor s padesáti hvězdami a se čtrnácti pruhy.