Existují dvě dovednosti, které byly v éře komunismu dovedeny k dokonalosti a které dnes, k vlastní škodě, zapomínáme. Byla to předvídavost a schopnost číst mezi řádky, a tyto schopnosti bychom si měli znovu osvojit. Dlouhá řada zkušeností z historie nám totiž ukazuje, že rétorika a skutečné úmysly rétora jsou dvě věci, zcela rozdílné, a pokud nejsme schopni je odlišit, dočkáme se špatných konců. Nejpopulárnějším příkladem je scéna z filmu Obecná škola, ve které otec hlavního hrdiny v roce 1946 říká: „Komunisti nemají špatný program, koukněte: Jsme proti zavádění kolchozů a proti jakýmkoli formám násilného združstevňování. Komunisté jsou pro zdravý rozvoj řemesel, živnosti a maloobchodu.“ (Další skvělé čtení podobného rázu zde http://www.totalita.cz/volby/volby_1946_05_04.php .) Jak to dopadlo, víme. Ti, kteří upozorňovali na rozpor komunistických slov a činů, nebyli vyslyšeni a komunisté získali 40 % hlasů.
První pravidlo prozíravého čtenáře u jakýchkoliv oficiálních dokumentů tedy zní – čím medovější řeč, tím větší obezřetnost je třeba. Istanbulská úmluva není výjimkou. Bránit násilí na ženách je tak samozřejmý a správný požadavek, že je nutně podezřelý. Proč potřebujeme mezinárodní smlouvu, když máme vlastní zákony?
Odpověď je jednoduchá. Ti, kteří tlačí úmluvu právními systémy (levice kulturní i politická) vědí, co dělají – vědomě obcházejí demokratické procesy v jednotlivých zemích a omezují svobodnou diskusi na minimum. Důležitou charakteristikou mezinárodních smluv totiž je, že mají po ratifikaci své místo v právním řádu. Mezinárodní smlouva sice nemá vyšší právní sílu než zákony, ale aplikační přednost. Při rozhodování soudů tedy platí, že soudce je vázán nejen zákonem, ale i mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Parlament v hlasování rozhoduje o smlouvě jako celku, nemůže upravovat problematické pasáže – a hle – do právního řádu se propašuje prostřednictvím mezinárodní smlouvy ledacos, co tam nebylo a co by tam být nemohlo. Např. pojem gender, který náš občanský zákoník nezná (hovoří o pohlaví), tvůrci našeho občanského zákoníku totiž definují pohlaví jako biologické, nikoliv psychologické. Istanbulská úmluva ovšem definuje nikoliv pohlaví (!), ale gender, kterým se rozumí „společensky ustavená role, chování, aktivity a atributy, jež daná společnost považuje za náležité pro ženy a muže“. Pohlaví je tedy, jak učí dogma feministek a jak by se v případě ratifikace stalo součástí našeho právního řádu, věcí psychologickou, sociálním konstruktem, nikoliv daností (nepochybuji však ani v nejmenším, že pro potřeby dokazování u soudu bude gender danost, nikoliv konstrukt). Mezinárodní smlouvou dostanete do právního řádu rychle a snadno ledacos, co by v parlamentní diskusi nebo v předvolební kampani nemohlo obstát.
Gumové paragrafy Úmluvy pak umožní u soudů prakticky jakýkoliv výklad. Pokud soudy přistupují k výkladu zákonů aktivisticky, je třeba se bát nejhoršího. Nejznámějším příkladem soudního aktivismu a vylepšování gumového právního předpisu je známá kauza pojistného z roku 2012, kterou bude užitečné si připomenout.
Životní pojištění, povinné ručení, pojištění domácnosti a všechny další pojistné produkty jsou vypočítávány na základě pojistné matematiky. Různé skupiny osob představují rizika a pojistné je jim vypočteno podle jednotlivých charakteristik. Ženy kupříkladu jezdí opatrněji a žijí déle, měly tedy donedávna nižší povinné ručení i životní pojištění, protože statistika ukazovala jejich pojištění jako méně rizikové. Není to nic překvapivého, dům na kopci a dům v údolí u řeky také budou mít jinou výši pojistného proti povodni.
Do soukromého, racionálně kalkulovaného podnikání ale vstoupilo rozhodnutí Evropského soudu, které řeklo, že stanovování výše pojistného také podle pohlaví je diskriminace, odporuje rovnosti mužů a žen, a zakázal ho. Důsledkem bylo zlevnění pojistného mužům a zvýšení pojistného ženám.
Jak mohl soud takovou pitomost vyslovit a proč s tím nikdo nic neudělal? Soud se odvolal na evropskou směrnici 2004/113 a na tvrzení, že rovnost mužů a žen je základním principem Evropské unie, rovnost mužů a žen musí (!) být prosazována ve všech oblastech a že je třeba bojovat s diskriminací na základě pohlaví v přístupu ke zboží a službám. Komunisté poroučeli větru, dešti, evropské instituce poroučí pojistné statistice, výsledky jsou v obou případech stejně užitečné.
Neznám nikoho, kdo by s tímto rozhodnutím souhlasil. Neznám nikoho, kdo by se to pokoušel změnit. Jedinou cestou totiž je zbavit se směrnice o rovnosti mužů a žen, a to nikdo neudělá. Má totiž hezkou preambuli, ve které se vysvětluje, že jde o dobrou věc.
…

Dnešní doba popírá, co doby dřívější věděly. Svoboda a rovnost jdou proti sobě – chcete-li více svobody, nutně to vede k nerovnosti (ta může být a má být tlumena, ale hlavně soukromými aktivitami svobodných lidí), a naopak – prosazujete-li rovnost, nutně tak činíte omezováním lidské svobody. Fanatičtí stoupenci rovnosti jdou proti svobodě, to je lekce, kterou západní Evropě poskytla Francouzská revoluce a nám zase bolševik. Kdo jeden den hlasitě volá po odstraňování všech forem diskriminace, ten druhý den zakazuje, pokutuje a šikanuje. Nenechme se oklamat medovými řečmi.

https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:32004L0113&from=EN
http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=Pojistn%25C4%259Bmatematick%25C3%25A9%2Bfaktory%2B&docid=80019&pageIndex=0&doclang=CS&mode=req&dir=&occ=first&part=1&cid=961010#ctx1
https://zpravy.proglas.cz/komentar-tydne/komentar-tydne-istanbulska-umluva-pohledem-pravnicky/2