Strávil jsem necelé dvě hodiny sledováním záznamu toho, co se dělo dne 1. února 2019 v Poslanecké sněmovně. Nejdelší část „debaty“ řídil pevnou rukou místopředseda sněmovny a předseda KSČM Vojtěch Filip (poslanec Václav Klaus ml. (ODS), jeden z hádajících se, jej za to pochválil jako člověka s velkým pedagogickým talentem /proč pedagogickým? šlo snad o školu?/ a jako nejlepšího řídícího schůzí v PS P ČR).
Festival agresivity. Exhibice okamurovců (přičemž sám Tomio Okamura se do „debaty“ zapojil až po hodině s tím, že „zatímco vy jste se hádali, já jsem pracoval“ – a přilil pak další kotel oleje do ohně...)
Šlo o novelu cizineckého zákona ve druhém čtení. Novela by v případě schválení kromě jiného delegovala na vládu pravomoc stanovit kvóty pro legální přistěhovalce (v dějinách posledních sto, sto padesáti let ve světě opravdu nic neobvyklého) či povinné „integrační kurzy“ (tedy příležitost pro různé vyžírky, jak si přilepšovat ze státního rozpočtu).
Spor odstartoval pozměňovací návrh na zrušení dosud platné možnosti soudního přezkumu rozhodnutí o vyhoštění, který těsnou většinou podpořil bezpečnostní výbor, jemuž předsedá poslanec SPD Radek Koten. Jan Bartošek z KDU-ČSL upozornil, že stejné ustanovení už bylo v platnosti, ale Ústavní soud je zrušil: „Zatěžujete Ústavní soud svými nesmysly,“ dodal.
Ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD) neměl okamurovcům připomínat, že „zatím jediným odsouzeným za terorismus v Česku byl senior Jaromír Balda, sympatizant hnutí Tomia Okamury“.
Co se rozpoutalo, nemělo obdobu: na jedné straně dosud nevídaná zloba, ničivost a agresivita, na druhé straně bezradnost normálních lidí nad tím, jak na takovou agresivitu reagovat; někdo navrhoval ignorovat, někdo řešit před mandátovým a imunitním výborem.
„Jste to vy, vítači, kteří jste vytvořili pana Baldu,“ křičel poslanec a předseda moravskoslezské buňky SPD Lubomír Volný, „protože vy jste ho vyděsili reálnou možností toho, že tady bude spáchán teroristický útok!“ Poslanci ČSSD začali bušit do lavic a předseda klubu ČSSD Jan Birke zavolal z místa, aby Volný „toho už nechal“. Volný jej vyzval, aby „šel ven“ a tam že si to s ním vyřídí: prostě metody, jakými, za tichého souhlasu Tomia Okamury, Volný už dlouho vládne SPD v Ostravě.
A pak už to nebralo konce. Matka všech hádek. Pevná ruka předsedajícího...
Svoji slavnost měl institut „faktické připomínky“: nebyly to ovšem skutečné faktické připomínky, jak je předpokládá jednací řád, nýbrž dvouminutová (na tuto dobu je faktická připomínka omezena) pokračování v hádce: pokud se chce někdo hádat, je ideální omezit jeho nadávky na dobu dvou minut, aby pak zase mohl nadávat někdo jiný... Ovšem poslanec SPD Lubomír Volný se tak rozohnil, že mu dvě minuty nestačily, a napadl předsedajícího, že mu úmyslně ukrátil čas. („Já jsem vás, pane poslanče, nezkrátil ani o minutu, já jsem vás, pane poslanče, nezkrátil ani o vteřinu,“ hájil se Vojtěch Filip. Jo, těžký život předsedajícího...)
Nejvíc Volného rozčílilo, když mu někdo připomněl, že je „obchodníkem s chudobou“ – koupil totiž v zanedbané části Ostravy několik domů, kde ubytovává sociálně slabé občany romského původu za předražené nájemné (které pak nájemníkům formou příspěvku na bydlení hradí stát). „Ještě jednou to někdo řekne, a já těch šest velkorodin pošlu na adresu jeho poslanecké kanceláře,“ hrozil.
A Evropská unie – ta to od poslance Volného schytala nejvíce. Nejsem stoupenec bruselské byrokracie – ale když sleduji agresivitu a hloupost, s jakou proti ní vystupují lidé, jako je Lubomír Volný, dostávám se do nebezpečí, že začnu Brusel obdivovat a hájit; musím se veškerou silou vůle udržovat při vědomí, že to není „buď – anebo“, že špatná je jak bruselská byrokracie, tak, a to zejména, politika SPD.
Na půlhodinu se jednání přerušilo, když si klub TOP 09 vyžádal čas na poradu, spíš na vzpamatování, ale pak vše pokračovalo. To již jednání předsedal sám veliký Tomio Okamura – který, jak známo, je také místopředsedou sněmovny. A poslanec Volný, jak se zdálo, o pauze načerpal nové síly.
Když se přihlásila k faktické poznámce místopředsedkyně klubu ODS Jana Černochová a Tomio Okamura řekl: „Prosím, paní poslankyně, vaše dvě minuty,“ Jana Černochová řekla: „Ani je nevyčerpám. A dost! Odmítám poslouchat urážky pana Volného nás všech.“ A požádala o dvouhodinou přestávku, což stačilo, aby dne 1. února jednací den skončil.
Zdálo se mi, že Tomiu Okamurovi, který samozřejmě musel požadavku vyhovět, to přišlo tak nějak líto...