Řada komentátorů, a to nikoli jen levicových (takový mám aspoň odůvodněný dojem), si dělá velké starosti o Českou stranu sociálně demokratickou. Jak prý to zařídit, co prý má strana dělat, aby získala zpět své voliče, jak zamezit tomu, aby se – ó jéje, ó jémine – nedostala pod hranici pěti procent voličské přízně a nevypadla tak z Poslanecké sněmovny. Kdekdo taky sociálně demokratické straně radí, jedním z jejích největších škůdců Miloušem Zemanem počínaje a Mirkem Dušínem konče...
Sociální demokracie ráda občas připomíná, že je naší nejstarší politickou stranou – a různí, i ne levicoví komentátoři to po ní opakují; jestli takovým připomínkám dobře rozumím, má z toho plynout jakási větší legitimita ČSSD... ČSSD ovšem není nejstarší českou stranou: respektive je jí snad formálně, pokud pomineme čtyřicet let neexistence za bolševika nebo uznáme kontinuitu přes exilovou sociální demokracii, což ovšem nebyla politická strana účastná v normálním politickém životě; Jiří Horák, který se vrátil z exilu a pokusil se v 90. létech sociální demokracii řídit, je zapomenut jako nikdo jiný. Kontinuita s prvorepublikovou sociální demokracií ve skutečnosti není žádná, snad jenom ve vlastnictví Lidového domu, zato kontinuita s komunistickou normalizací 70. a 80. let mentálně i personálně silná. A pokud bychom šli ještě dál, až k prvním dokumentům někdejší „Českoslovanské“ sociální demokracie 19. století, pak souvislost není už teprve žádná (kde je například tehdejší požadavek úplného zrušení nepřímých daní?).
Musím se přiznat, že by mi bylo úplně jedno, kdyby ČSSD třeba úplně zanikla. Pravda, bylo by mi líto, kdyby i zbytek příznivců této strany přešel do Babišova hnutí (anebo, nedej Bože, k bolševikovi) – ale nic tak hrozného by se ani pak nestalo. Sociální demokracie mi nepřipadá zas tak zásadně lepší než hnutí Ano; jistě, nevládne v ní ten odporný vůdcovský princip, je to přece jen vnitřně demokratická (to znamená i rozhádaná) strana, která sice vlažně, ale přesto dost jednoznačně podporuje členství ČR v NATO a prozápadní směřování – ale to ovšem Babiš, asi tak stejně srdečně, dělá taky... Nula od nuly pojde. Jak Babiš, tak ČSSD jsou schopni se paktovat s bolševiky a podílet se na kdejaké lumpárně – jako například na odmítání církevních restitucí. Vzpomínáte si na sociálnědemokratický billboard, na kterém se kněžská ruka sápe po pytli plném peněz?
V pestré politické historii Milouše Zemana je ČSSD jen jednou zajímavou epizodou – ale z lůna této strany se stále vynořují nejen vcelku rozumní, řeklo by se normální, levicoví politici, ale i pozoruhodné a nebezpečné, u voličů ČSSD ovšem dost úspěšné kreatury typu, jen dva příklady za mnohé, Jaroslava Foldyny anebo Jana Kavana.
Ne, sociální demokracie, i kdyby zanikla, by mi nebylo líto.