Jsme zavaleni informacemi. A jaksi tušíme, že to většinou nejsou informace, nýbrž dezinformace, vytvářené z něčí hlouposti – ale i ze zlého úmyslu. Šíří se rychlostí elektronického přenosu a většinou je nejsme s to ověřit. Takže to, čemu z této záplavy uvěříme, co z této záplavy vezmeme za bernou minci a co ne, je více méně dílo náhody; ovšem že také vzdělání a předchozí zkušenosti, ale proti některým tvrzením je i sebelepší vzdělání bezmocné – a zkušenost z jiných časů a jiných poměrů, jakou mají starší lidé, je pro někoho, kdo nemyslí a nedívá se dobře kolem sebe, leckdy spíše handicap.
Na okruhu Český rozhlas Plus se 23. července 2019 v cyklu Osobnost Plus vysílal rozhovor s novinářem Jiřím X. Doležalem (celé 25 minut 17 vteřin dlouhé popovídání s moderátorkou Barborou Tachecí je k poslechu i ke stažení na https://plus.rozhlas.cz/stal-jsem-se-symbolem-jinakosti-a-luza-jinakost-nesnasi-rika-novinar-jiri-x-8019804 ). Nemám v úmyslu jakkoli reagovat na jakoukoli položku z husté až kašovité Doležalovy ideologie (to už je tak říkajíc za mnou, když jsem vyučoval žurnalistiku, věnoval jsem Doležalovi seminář).
Zmiňuji se o tomto rozhovoru z jednoho jediného důvodu, kvůli slovu oponentura; kvůli myšlence, která se v rozhovoru jen tak mihla.
Když dovolíte, převyprávěl bych Doležalův postřeh vlastními slovy a doložil svými příklady. Dřív, řekněme za první republiky, vše, co se publikovalo, podléhalo určité oponentuře: šéfredaktor si přečetl článek, a když se mu něco nezdálo, redaktora se zeptal a ten si musel své tvrzení obhájit; i průměrný komerční nakladatel dbal na dobré jméno své firmy a úplné hrůzy, i když by na nich třeba vydělal, netiskl. Samozřejmě ne stoprocentně, ale v zásadě se v určitých mezích mohl člověk na tištěné slovo spolehnout. Samozřejmě, že byly různé názory a probíhaly diskuse, ale na určité, všeobecnou a samozřejmou přítomností oponentury dané úrovni. Ne jako dnes, kdy v diskusích pod články i v těch nejserioznějších médiích může kdokoli publikovat věci, které by jako redaktor tisknout nemohl... Samozřejmě byly i tiskoviny prolhané a šířící nenávist, jako publikace komunistické anebo fašistické, ale i tam probíhala oponentura – ty si zas hlídaly, aby se neodchýlily od své hlavní nenávistné a prolhané linie; jejich čtenáři je právě proto vyhledávali a ostatní lidé je měli zařazené; když vyšlo něco v Rozsévačce, Rudém právu, Vlajce anebo v Haló novinách, každý věděl, o co kráčí. Dnes může kdokoli napsat cokoli bez jakékoli oponentury – po sociálních sítích se to šíří a téměř okamžitě to čtou tisíce lidí a může je to ovlivňovat. Oponenturu si dnes musí dělat každý dělat sám – a je to nesmírně obtížné a leckdy téměř nemožné.
Je to ideální situace pro zkušené a profesionální podvodníky a manipulátory, jimž je společnost vydána všanc a pozvolna ztrácí, jako celek, jako národ, schopnost rozumně reflektovat a reálně vidět svět okolo kolem sebe.
To není volání po cenzuře. Cenzura je potlačování určitých názorů, toto je volání po rozumné oponentuře.
Představte si vědecký časopis, který by otiskoval úplně všechno, co by na jeho adresu kdokoli poslal; pokud by takový způsob vědecké publikace byl všeobecný anebo aspoň většinový, znamenalo by to naprostý konec jakékoli vědní discipliny. A v obdobné situaci je v současnosti naše společnost.