Tak předně: tenkrát jsem netušil, že komunistický režim padne. Byl jsem přesvědčený, že v něm dožiju, a to mohlo trvat třeba ještě šedesát let. Sice jsem nevěřil tomu, co do nás pumpovali při výuce marxismu, že totiž kapitalismus bude překonán vývojem a po něm zákonitě přijde socialismus, ale věděl jsem, co komunisté dokážou: sovětská okupace, mlácení a střílení demonstrantů, věznění a likvidace disidentů... Kdyby sami nechtěli abdikovat, nikdo je nedonutí.
V listopadu 1989 jsem žádný převrat nečekal. Měl jsem pár let po studiu, po vojně a po svatbě, koncem srpna se nám narodila dvojčata. Můj kádrový profil vypadal zhruba takto: od rodičů jsem přijal náboženskou a antikomunistickou výchovu. Chodil jsem do kostela i do „spolča“ (u dveří vždycky stál nenápadný mužík a počítal, jestli už jsme tam všichni). Poslouchal jsem „štvavé“ vysílačky. Nebyl jsem pionýr ani svazák: a hrdý budžes vytrval. Ale nebyl jsem disident. Chodil jsem k volbám, které nebyly volbami. Samizdat jsem neroznášel a petice nepodepisoval. Byl jsem členem strany lidové – státem řízené politické rezervace pro věřící. Pracoval jsem jako redaktor lidoveckého deníku. Do školství jsem nesměl, viz můj reálný kádrový posudek z té doby. Ani jsem se o to nesnažil.
A byl jsem smířený s tím, že to tak budu dělat dál: svoje přesvědčení netajit, ale proti režimu nebojovat a tiše doufat, že režim neublíží mně. Psát do šuplíku a publikovat jenom neškodné texty. Vést rodinu i sebe k Bohu a pomáhat církvi v tom, co tehdy měla povolené. Hlídat si svůj prostor, kam ani čert nemůže. Třeba se tím zlepší atmosféra v okolí.
Se stoickou rezignací jsem vnímal i rozdíl mezi rozvinutým socialismem a zahnívajícím kapitalismem. Měl jsem výhodu nebo spíš šťastnou povahu, že jsem nikdy netoužil soukromě podnikat, cestovat po světě a mít politické funkce. Sice mě štvalo, že sušené mléko pro děti je na příděl stejně jak za války potraviny a tabák, že některé druhy minerálek má jenom specializovaná prodejna v centru a že nejbližší telefonní budka s meziměstskou linkou je až u divadla. Ale věděl jsem, že se to nezlepší, že je to nad možnosti a síly státem řízené ekonomiky, tak jsem si radši zvykl.
A teď si představme, že by se poměry nezměnily. Jak dlouho by to vydrželo? Jak by strana a vláda naplnila prázdné obchody a zprovoznila nefungující služby? Jak by nás sovětští okupanti izolovali od Polska, Maďarska a východního Německa, kde už se začaly dít věci? Budiž, nějak by se snažili a naše země by byla rudá skvrna v čistším okolí asi jako dodnes Kuba. Ta taky přežívá „na věčné časy a nikdy jinak“. A co já? Mohl bych v tomhle pěstovat svůj poklidný život, svůj životní plán „mírného pokroku v mezích zákona“?
Obávám se, že dřív nebo později by přišlo něco, co jsem si nenaplánoval a co si ex post raději nepředstavuju. Měnová reforma. Další znárodnění, tentokrát toho, co si lidé vlastnoručně nahospodařili ve volném čase na chalupách a záhumencích. Nebo epidemie. Přírodní katastrofa. Výbuch jaderné elektrárny Dukovany: Sovětský svaz náš vzor. Bratrská pomoc Československé lidové armády v Polsku nebo třeba v Nikaragui: na vojnu by museli i naši synové.
A něco v jistém smyslu horšího: nečekaný zájem tajné policie o mou nenápadnou osůbku a jejich naléhavá prosba, abych jim nabídl své schopnosti a síly. Nebo jiná na mě nastražená past, kterou bych při snížené bdělosti přehlédl: nějaké to havlovské „pokoušení“, abych se nějak pro sebe výhodněji vyrovnal s vládnoucími poměry. Abych se třeba uplatnil a zviditelnil v tehdejší cenzurované kultuře. Jak by to se mnou dopadlo? Poznal bych včas lež a sebeklam? A moment, kdy už se zaprodávám? Dával bych císaři vždycky jenom to, co je císařovo? Kdyby se poměry nezměnily, mohlo by se stát, že bych se změnil já.
Ale hlavně: tento krizový scénář by Pán Bůh nedopustil, natolik mu přece věřím. Aspoň ne až do konce, který jsem si radši nepředstavoval. Kdyby převrat nepřišel v listopadu, přišel by jindy. Tehdy jsem ho nečekal, ale dnes si vzpomínám, že ho cítili ve vzduchu moji vnímavější přátelé. Nejspíš měli prorockého ducha a víc se na svobodu těšili. Ach, umět rozeznávat znamení času! Člověk se snaží žít podle Božích rad, ale vždycky na některou zapomene.