Jestliže bych otázku, jak by vypadal můj život, kdyby dál pokračoval socialismus, dostal před pár lety, určitě bych se na ni pokoušel najít nějakou vědecky vyfutrovanou odpověď. S vysokou pravděpodobností bych si otevřel knihu Lubomíra Doležela Fikce a historie v období postmoderny nebo jiný text o alternativní historii a pokoušel bych se namodelovat nějaký scénář vývoje mého osobního světa. Možná by to bylo i zajímavé dobrodružství a nedá se vyloučit, že by to snad i někoho zaujalo. Nebo bych rovnou napsal nějakou kontrafaktuální povídku, kde by mé fikční já vystupovalo v roli mého alternativního skutečného já. No prostě, byla by to určitě zábava, ale ve své podstatě pouze efektní logicky založená kombinatorika, která by brouzdala po povrchu.
Dnes se na tuhle otázku pokusím odpovědět jinak. Kdyby skutečně neexistuje. Svět vypadá podle toho, jaká je vůle Boží. A to je taky důvod, proč před třiceti lety komunistická strana vyklidila mocenské pozice a do českých zemí se po mnoha letech vrátila svoboda. Uvažovat o tom, co by se stalo, kdyby Bůh chtěl něco jiného, je podnik značně riskantní, protože jsme jenom lidé a nikdo z nás nevidí do Jeho záměrů. Možná bych tedy dnes seděl někde v kanceláři nějakého ideologicky profilovaného pracoviště a pomáhal legitimizovat marxistický pohled na společnost a svět. Pravděpodobně bych v hloubi duše cítil, že něco na tom velkém rovnostářském příběhu o nebi na zemi není v pořádku, ale asi bych byl loajální socialisticky pracující člověk, který buduje lepší svět pro příští generace, které už určitě budou žít v komunismu. A ve chvíli, kdy bych pochopil, jaké opium lidstva ten komunismus vlastně je, tak bych se raději uklidil někam do ústraní, věnoval se rodině a pěstoval zeleninu na zahrádce. Jenomže, Boží záměr byl jiný, díky čemuž lidé jako já již tři čtvrtiny svého života žijí ve svobodě.
Kromě svobody vnější, kterou k nám přinesla Havlova skupina, je však svoboda mnohem podstatnější, i když není na první pohled viditelná a nedá se měřit počtem zboží v regálech supermarketů, či délkou studia v zahraničí. To je svoboda vnitřní, které se s Boží pomocí nevzdala řada lidí ani před listopadem 89.
Myslím, že současný stav společnosti, která je hodnotově vyprázdněná a kde existuje tolik pravd, že se v nich člověk úplně ztrácí, je známkou toho, že řada lidí se spokojila pouze se svobodou vnější. Jenomže ta se vyčerpá a pak člověk neví, jak dál. Kam máme směřovat, když velké cíle listopadové transformace byly splněny? Do NATO a EU jsme se dostali, centrálně řízená ekonomika byla nahrazena tržním prostředím. Co nás ještě čeká, jaké máme cíle, nebo už chceme pouze udržet vybojované pozice? Bojujeme za milion chvilek pro demokracii a bojíme se Babiše, Zemana, Klause, jenomže to nejsou ty pravé příčiny současného stavu společnosti. Příčinou polistopadové únavy a někdy i deprese je především omyl, že věci vnější lze trvale udržovat v chodu bez vnitřního obsahu. Bez vnitřní svobody se každá vnější svoboda vyprázdní a zmutuje. Cesta tu ovšem je, jenom ji moc lidí nevidí. Ale i tohle je Boží vůle, která je možná nepochopitelná, ale nikdy na ni nesmíme zapomenout. Současný stav je totiž pouze výsledkem malé vnitřní svobody nás všech. Bez duchovního kořene totiž nejde růst ani najít směr z bludiště hodnotového relativismu.
Sedím v Prešově na snídani, vzpomínám na zaniklé Československo a poslouchám slovenskou mutaci rozhlasové stanice Evropa 2, kde zrovna mluví o tom, jak je důležité milovat sám sebe, věnovat se sobě, rozmazlovat se, být na sebe hrdý, chovat se tak, jak se mi chce, bez ohledu na cokoliv a v uších mi zní motto jedné z básnických knih Václava Renče: A potmě půjde, kdo světlo v sobě nemá. Abych to tedy uzavřel, politickou revoluci máme za sebou, teď čekáme na tu duchovní.