Kde bych byla, kdyby se nestal rok 1989? Popravdě řečeno si takovou situaci moc nechci a vlastně ani nemusím představovat. Zrovna na začátku tohoto roku se mi stalo, že jsem částečně byla odejita z práce a částečně jsem odešla sama, nebojím se říct z ideologických důvodů. Víte, ono se dnes hodně mluví o slušnosti a kritizuje se to, že ten a ten člověk je takový či makový – sprostý, mafián, podvodník. Není fajn, když jsou lidi sprostí, mafiáni a podvodníci. Ale jsou společenské problémy jenom o slušnosti?
Moji prarodiče byli, řekla bych, velmi slušní lidé. Pochybuji, že někdy něco ukradli. Málokdy jsem je slyšela sprostě nadávat. V penězích měli vždycky pořádek, účty platili včas. O svoji rodinu se starali příkladně. Stáli při sobě v manželství více než 60 let. Přesto – můj děda byl v padesátých letech důstojníkem československé socialistické armády a sloužil v pohraničí. Vedl rotu kluků, kteří se samopalem v ruce hlídali takové ty nepěkné hranice obehnané ostnatými dráty. A pozor – dodneška na léta strávená na Šumavě vzpomíná s láskou a skoro se slzami v očích. Babičce, vždycky když v televizi dávali Krále Šumavy, též jihlo srdce. Prostě bylo to jejich mládí a oni byli přesvědčeni, že dělají tu nejlepší věc na světě – přece slouží vlasti a hlídají hranice před těmi zlými – zvenku i zevnitř.
Proč to píšu? Chci říct, že i slušní lidé můžou sloužit mylným a špatným ideologiím. A tak dělají zlo, i když vám až do krve budou tvrdit, že vždycky dělali jenom dobro. Nehodlám to soudit ani posuzovat. Je jen jeden Soudce. Spíš bych ráda položila jinou otázku: Může se něco takového stát i nám? A děje se něco takového i dnes? Třeba zase na jiných frontách? Já jsem přesvědčená, že ano. Stačí zapřemýšlet, které ideologie se dnes dostávají do popředí. A co je na nich mylného a nepravdivého – a proto nebezpečného. Co se sluší říkat a co je naopak „neslušné“, i když je to pravda. Jako třeba že rodina je muž, žena a děti. Zkuste to někde říct nahlas a hned budete za tmáře a zpátečníka, který brání pokroku, jenž směřuje ke světlým zítřkům, v nichž existuje společnost, kde jsou všichni šťastní, protože nikdo není diskriminován…
Ale dobrá, přistoupím na vaši hru. Kde bych byla, kdyby se nestal rok 1989? No tak já doufám, že by se mi podařilo vyjít ze stínu své v zásadě konformní rodiny a dokázala bych sama rozklíčovat, že v té skutečnosti, která se odehrává okolo mě, je někde něco špatně. Ale nemohu s jistotou tvrdit, že by se mi to podařilo. Dneska je hrozně snadné říct – tohle tehdy bylo špatně, tohle bylo špatně a támhleto taky… a třeba se tomu zasmát nebo nad tím pokývat hlavou. Ale věřím tomu, že pro lidi, pro které to bylo jejich tady a teď, nemuselo být snadné rozklíčovat situaci a oddělovat pravdu od lži.
A stejně nesnadné je to i pro nás. Protože my nyní žijeme to naše tady a teď. Nezlobte se, ale třicet let je třicet let. A i když je fajn připomínat si události Sametové revoluce, přece jen je to něco, co patří do hodin dějepisu. Možná se někdo ze starší generace urazí, ale občas se nemohu zbavit dojmu, že někteří lidé tak trochu zamrzli ve svém boji proti komunismu ze 70. a 80. let a nějak jim uniklo, že společnost je někde jinde a povstaly v ní nové chiméry…
I když mi v roce 1989 bylo pouhých pět let, přesto jsem se už v životě setkala například s tím, že si mě někdo vzal stranou a řekl mi, že mám před sebou zajímavou kariéru, ale abych si ji nezkazila, musím si dát pozor na to, s kým se kamarádím. Setkala jsem se se stavěním Potěmkinových vesnic, s nadšeným plněním vizí a plánů, které vznikají v zasedačkách odtrženě od reality. A nemusím si představovat, jaké to je stát před rozhodnutím, jestli držet hubu a krok, anebo se ozvat a jít z kola ven. I tohle je život daleko po roce 1989. Tak hurá do něj :)