Představte si takovou situaci v nějaké normální demokratické zemi: z největší vládní strany, vedené samotným premiérem, by ze dne na den odešel její místopředseda, a to s tím, že některé stranické organizace jsou napojeny na zločinecké podsvětí. – Byl by to skandál té největší velikosti, který by zatřásl samotnou vládou a ve straně by vedl přinejmenším k personálnímu zemětřesení.
U nás v Česku více méně nic –
Odchod místopředsedy hnutí ANO a bývalého primátora druhého největšího města země Petra Vokřála, zveřejněný 1. června, byl jako blesk z čistého nebe. I když lidem, se kterými Petr Vokřál konzultoval některé své předchozí kroky, můžeme věřit, že zas tak překvapení nebyli – ovšem těch bylo jen pár. Mezi nimi i ostravský primátor Tomáš Macura, který veřejně vytkl předsedovi hnutí ANO, že se za Vokřála nepostavil.
Petr Vokřál ovšem neodešel bez boje; odešel ve chvíli, kdy pochopil, že jeho boj nemá šanci – a možná i ze strachu o život. Chtěl odejít tak, aby jeho protivníci pochopili, že už s nimi válčit nebude – a ztratili o něj zájem. Jsou to lidé nepochybně dost drsní, i když o sobě říkají, že jsou „slušní lidé“.
Pro strany vůdcovského typu platí zásada, že pokud se na politické scéně objeví nějaký úspěšný vůdce, za kterým davy jdou – ať už to byl svého času Václav Klaus anebo je to dnes Andrej Babiš – vždycky se v regionech (ovšemže nejen tam) na takovou postavu nabalují lidé, kteří by sami volby nikdy nevyhráli, ani ty regionální – ale Klaus anebo Babiš je potřebuje, protože prostě nemůže být všude. Právě tím, nakolik je anebo není vybíravý při schvalování svých regionálních místodržících, rozhoduje stranický vůdce o své budoucnosti... Jak to skloubit, aby regionální představitelé byli důvěryhodní, ale aby nepodlehli bláhovým myšlenkám vůdce přerůst? Aby si region ohlídali, ať s ním vůdce nemá příliš mnoho starostí, jistě, ať si taky něco shrábnou pro sebe – ale ne moc. A i strana vůdcovského typu, pokud nechce být jen hnutím křiklounů jako třeba SPD, potřebuje na odpovědných místech kromě ranařů i slušné a poctivé a pracovité lidi. Právě schopností vyvážit ambice a loajalitu, poctivost a zlodějnu, razanci a důvěryhodnost svých regionálních podřízených rozhoduje šéf partaje vůdcovského typu o budoucnosti své strany i vlastní. Osoby ve své bezprostřední blízkosti si totiž vůdce ohlídá daleko snáz. Možná, že dějiny jednou řeknou, že právě přelom května a června roku 2020 byl ten bod, kdy Andrej Babiš začal prohrávat svou politickou budoucnost.
Předehrou současné jihomoravské krize byla korupční kauza na radnici městské části Brno-střed; to byla klasická manipulace se zakázkami, které dostával ten, kdo se se zadavatelem podělil. Tím se poprvé dostalo na povrch temné podzemí hnutí ANO. A co je důležité: do této kauzy je hluboce zapleten i syn druhého muže Babišova hnutí Jaroslava Faltýnka.
Petr Vokřál se označuje za jednoho z posledních představitelů „liberálního křídla“ v hnutí ANO. Toto označení může být matoucí; ale není třeba si lámat hlavu tím, co má touto nálepkou pan exprimátor na mysli. Petr Vokřál tím říká, že má ještě nějaké ideály a věří rétorice, se kterou Andrej Babiš vstoupil do politiky. Že mu nejde jen o moc za každou cenu.
Pro člověka, který zažil rozklad staré Klausovy ODS (ale ještě víc ČSSD) v devadesátých letech, je komické, když vidí, jak lidé, kteří tehdy ještě chodili do školky, dnes používají stejné metody, na které se hodí slovník, vytvořený v devadesátých letech. Rozhodující lidé ovládají stranické buňky zvenčí – kmotři; účelově se nabírají členové, aby se někdo dostal na kandidátku – velrybaří se. A tak dále.
Petr Vokřál, jako lídr ANO pro blížící se krajské volby, se pokusil nositelům těchto praktik šlápnout na krk a inicioval zrušení tří brněnských buněk. Pražské ústředí jim ovšem členství zase vrátilo s tím, že jejich členové nedostali dostatečnou možnost se bránit a vyjádřit. V tu chvíli Petr Vokřál pochopil, že je obklíčen, že nemá šanci, a vhodil ručník do ringu.