To se myslím ještě nikdy nikde nestalo: lídryně opozice jde na ústřední volební komisi podat protest proti oficiálně vyhlášeným výsledkům voleb, a netuší, že přichází do jámy lvové: je zadržena, omezena na osobní svobodě – a po sedmi hodinách, o nichž můžeme jen tušit, co se během nich dělo, vydává prohlášení k lidem protestujícím na ulicích, aby neprotestovali – a že ona sama odchází do emigrace...
Zatčením těch, kdo si ve volbách troufli kandidovat proti němu, ale připuštěním jejich manželek, aby kandidovaly, následně okatou a masivní manipulací voleb, vypnutím internetu a v Evropě nebývale brutálním potlačováním protestů po volbách, včetně jednoho zabitého demonstranta, výroky o řízení demonstrantů ze zahraničí, včetně asi zvlášť nebezpečné velmoci jménem Česko, i zásahem proti Svjatlaně Cichanouské, zatímco její manžel dál zůstává ve vězení, tím vším mi Alexander Lukašenko připomněl známou píseň Ježka, Voskovce a Wericha Kat a blázen z roku 1934:
Prohlásil se za krále,
za blázna, za kata /.../,
a tak z kata a blázna
vznikla hodnost svérázná,
vylíhnul se nový tvor:
blázen diktátor.
Jak dlouho ještě může takovýto „tvor“ vládnout? Co ještě udělá?
Jaký je čas diktatur? Co je jasným příznakem konce – a z čeho si krutý a bezohledný vládce nemusí nic dělat – a povládne dál? Kdy dochází k převratu? To se těžko odhaduje, můžeme si všímat jen určitých indicií; například historie nás učí, že jakákoli diktatura je na pokraji konce tehdy, když se odhodlá k reformám: k mírným reformám ve snaze zachovat systém. Neměnnost a rigidnost naopak diktaturu udržuje. Ludvík XIV. rozhodl o konci své vlády, když svolal generální stavy, Michail Gorbačov o konci komunismu, když vyhlásil „perestrojku“...
A jedno je jisté: pro pády i nastolení diktatur platí podobná, ne-li stejná pravidla; a ještě lépe platí, když chce jedna diktatura nahradit jinou. Věděl to i Vladimir Uljanov, krycím jménem Lenin, ruský revolucionář (před uchopením moci) a zločinec (po jejím uchvácení); Uljanov hovořil o subjektivních a objektivních „revolucionizujících“ činitelích: objektivní, to byla příhodná situace ve vzájemné hře velmocí a existence dobře organizované síly, odhodlané revoluci vést; subjektivní, to byla, když to zjednoduším, míra naštvanosti či naprostého zoufalství lidí, aby do revoluce šli…
Ovšem právě ta míra odhodlání v obyvatelstvu je něco, co ve skutečnosti nelze ani na první, ani na druhý pohled dobře poznat. Sám Uljanov se mýlil, když řekl, že za jeho života ke změně v Rusku nedojde; krátce nato se zhroutil celý caristický systém a umožnil tím bolševickou revoluci… Jak řekl jiný, zcela jiný!, revolucionář Václav Havel, společnost je „tajemná“; právě to slovo tajemství v souvislosti s lidskou společností se mi velice líbí…
Jaká tedy je společnost v Bělorusku? Nevím, samozřejmě nevím. Ale s téměř stoprocentní možností omylu bych řekl, že Alexander Lukašenko povládne ještě dlouho: k žádným reformám se nechystá, a rozhodující velmocenský hráč, totiž Moskva, si přeje, aby se sice oslabený, ale udržel u moci.