Sto a několik dní po volbách předstoupila vláda Petra Fialy před Poslaneckou sněmovnu se žádostí o vyslovení důvěry. Stojí za ní 108 poslanců, a proto považujeme za samozřejmé, že hladce získá důvěru. Naplní se tím přání všech voličů, kteří doufali ve změnu jak domácí politiky, tak preferencí témat a partnerů ke spolupráci zahraniční. Možná právě nyní nastala chvíle, abychom si připomněli, že naděje, se kterou můžeme hledět do budoucnosti, střídá po nejméně osmi letech obavy o charakter demokratického a svobodného uspořádání českého politického života. Politická změna, která nastala v důsledku říjnových voleb, je natolik zásadní, mimořádnou, a přitom podivuhodnou událostí, že se nám mohou vybavit slova Václava Havla pronesená při první návštěvě papeže Jana Pavla II. v Československu: „Nevím, zda vím, co je to zázrak…“
V čem spočíval zázrak výsledků našich posledních voleb do Poslanecké sněmovny? Vždyť v demokraciích je běžné, že opozice zvítězí ve volbách a vystřídá dosavadní vládu, a mnohdy výměna nastane po více než dvou volebních obdobích. Význam změny české vlády je událostí mnohem radikálnější, než je běžné v stabilních demokraciích, od nichž se Česká republika stále více vzdalovala a přibližovala se spíše poměrům panujícím v zemích s autoritativní formou vládnutí, jaké ve středoevropském regionu představuje Maďarsko premiéra Orbána. Pod vedením premiéra Andreje Babiše se krok za krokem uskutečňoval politický projekt protiústavního převratu, jehož architektem je prezident Miloš Zeman.
Výsledek říjnových voleb je zázrakem proto, že změnu poměru poslaneckých mandátů mezi zemanovsko-babišovským blokem a pětikoaličním blokem vedeným Petrem Fialou a v jejím důsledku i změnu vlády nepřinesla změna volebních preferencí českých voličů, a přitom volební vítězství proběhlo zcela v souladu s pravidly, legitimně, svobodně a otevřeně. Je důsledkem volebního systému a několika událostí, které se protnuly v den voleb a jako ozubená kolečka přesně zapadly do volebních pravidel. Každý někdy zažil, a nazývá to štěstím, že jej potkala událost, která je málo pravděpodobná, ale přesto se přihodila. Třeba jako výhra v loterii, když vsadil správná čísla. Komu na světě se to ale podaří třikrát po sobě! Nebo je to stejně tak pravděpodobné, jako že se bez předchozí domluvy ve stejnou dobu setkají tři sousedé z jednoho domu třeba na ulici nějakého města v zahraničí.
Petr Fiala byl do dne voleb předsedou ODS již téměř 8 let, tedy 93 měsíců. Ani v jednom průzkumu volebních preferencí do konce loňského roku kromě jednoho neporazil za tuto dobu s ODS anebo s koalicí Spolu Andreje Babiše a jeho hnutí ANO, kromě října 2021 ve volbách. Statisticky vzato šance 1:93.
Velký podíl na své volební porážce měl Andrej Babiš, jeho PR poradci, finanční zdroje a velmi úspěšná volební kampaň. Po historickém poklesu preferencí hnutí ANO na počátku jara po zcela zpackaném boji vlády s epidemií covid-19 zazářila hvězda pirátů. Na ně se zaměřila Babišova předvolební kampaň. A nepochybně uspěla. Piráti ve volbách dostali pouhé 4 mandáty a jejich voliči buď dávali preferenční hlasy koaličním starostům nebo z nouze a z přesvědčení hlasovat proti Babišovi volili koalici Spolu. Té si Andrej Babiš před volbami příliš nevšímal, protože kalkuloval v případě potřeby oslovit ODS anebo alespoň některé její poslance v povolebním vyjednávání o sestavení vlády. Dopomohl tím Petru Fialovi k vítězství.
Efektivní předvolební kampaň Andreje Babiše měla ještě jeden, pro něj fatální důsledek. Přetáhl voliče svých dosavadních spojenců a vládních partnerů. Nadto neprozřetelně pomohl k vzniku Přísahy expolicisty Šlachty, takovému dorosteneckému hnutí ANO, které mělo radikální rétorikou „všechny zavřít“, samozřejmě kromě Babiše, Faltýnka a spol., znovu soustředit zklamané voliče ANO. Přepočítal se. Přísaha ještě více naředila preference z roztříštěných, i když v podstatném překrývajících se voličských táborech od SPD, Trikolory, přes komunisty až po socialisty. Přísaha a ČSSD těsně nedosáhly na 5% volební klauzuli. Chybělo ve vhodném poměru rozdělit něco přes 40 tisíc hlasů a obě strany by se dostaly do Poslanecké sněmovny. Andrej Babiš by zvítězil, i kdyby těch 40 tisíc hlasů, téměř o tolik jej mimochodem porazila koalice Spolu, „přenechal“ svým přirozeným koaličním partnerům. Získal by pohodlnou většinu mandátů pro pokračování své vlády.
V loňských volbách propadlo nejvíce hlasů v historii české polistopadové politiky. Bylo jich více než jeden milion a sto tisíc, přibližně 20 %. Nikdy se však nestalo, že by téměř všechny náležely voličům, kteří se mohou identifikovat pouze s jednou polovinou politického spektra. Protibabišovskému spojenectví ve volbách nepropadl téměř žádný hlas. Největší volební strana na této straně spektra, která se nedostala do sněmovny, monarchisté, získala osm tisíc hlasů. Skutečný poměr je téměř 99 % : 1 %. Takové skóre je raritou nejen v našich poměrech. Bylo by nespravedlivé zapomenout na ty, kteří se o ně nemalou měrou zasloužili. Bylo jím sdružení Milion chvilek pro demokracii, které až do voleb mobilizovalo voliče a zásadně přispělo ke změně atmosféry v bývalé opozici. Mnoho občanských aktivit včetně demonstrací se statisícovou účastí přimělo opozici ke sjednocení, k uzavření dvou programově blízkých koalic. Toho mohl beze zbytku využít Petr Fiala ve svém konceptu vytvořit z ODS jádro integrace pravého středu.
Výčet skutečností, které vedly ke konci Babišovy vlády, by bylo možné ještě doplnit o několik o něco méně významných skutečností, například hospitalizaci prezidenta Zemana, která jej vyřadila z povolebního taktizování. Podstatné však je, že pokud by některá z nich nenastala anebo se stala v jiné době, měli bychom zde levicově populistickou vládu s pohodlnou většinou v Poslanecké sněmovně, která by možná představovala i většinu ohrožující naši demokracii, tedy většinu ústavní. Nejen skutečnost, že taková situace nenastala, ale i způsob, jakým k tomu došlo, můžeme oprávněně považovat za zázrak. Život ve svobodě a v demokratické zemi je pro každého člověka darem, který by nikdo z nás neměl začít považovat za samozřejmý.